Maminko, proč si nám odešla do nebe.

V naší rodině už byly dvě holčičky a máma zrovna čekala třetí dítě. Dodnes mám před očima ten den. Pamatuji si, jak máma křičela bolestí, jak se u nás sbíhali sousedé, plakali a jak její hlas postupně slábl... Proč nikdo nezavolal sanitku a neodvezli ji včas do nemocnice? Dodnes to nedokážu pochopit. Proč? Byli jsme moc daleko od města? Byly cesty zapadané sněhem? Určitě pro to musel být nějaký důvod, že ano? Ale máma ten porod nepřežila. Nechala nás dvě samotné na světě s malou, čerstvě narozenou Eliškou.
Táta byl úplně ztracený. Žádné příbuzné jsme tady neměli – všichni žili na druhém konci republiky. Sousedé tátovi okamžitě radili, aby se co nejdřív znovu oženil, že to sám se třemi malými dětmi nikdy nezvládne. Neuplynul ani týden od mámina pohřbu a táta už měl vyhlédnutou nevěstu.
Lidé mu dohodili místní učitelku, prý je to slušná ženská. Šel za ní, promluvili si a plácli si. Bylo vidět, že se jí táta líbí. Byl to mladý, statný chlap, vysoký, černovlasý, s pronikavýma tmavýma očima – jako by z oka vypadl nějakému herci.
Pár dní nato přivedl učitelku k nám domů, abychom se „seznámily“.
– „Holky, přivedl jsem vám novou maminku!“ oznámil s nuceným úsměvem.
Bylo mi tak strašně hořko. Dětské srdce cítilo, že je to všechno špatně. Náš dům pořád ještě voněl po mamince. Ještě jsme nosily šaty, které nám ušila, a on už nám našel náhradu. Dnes, po letech, už tátu chápu, ale tehdy jsem prostě nedokázala přijmout jeho a tu cizí ženu pod naší střechou.
Nevím, co si o nás myslela ona, ale vešla dovnitř a majetnicky tátu objala. Oba byli trochu připití, a pak nám učitelka řekla:
– „Když mi budete říkat mami, tak tady zůstanu.“
Já jako starší jsem hned vyhrkla:
– „Vy nejste naše máma! Naše máma umřela. Nebudeme vám tak říkat!“
Moje malá sestřička začala usedavě plakat.
– „Ne, nebudeme! Jste úplně cizí!“ křičela jsem.
Učitelka se uraženě otočila k tátovi:
– „Podívej se, jak je drzá! Tak to tady nezůstanu.“
Učitelka stála ve dveřích a táta chtěl jít za ní, ale najednou se zastavil na prahu. Svěsil ramena, otočil se, přišel k nám a pevně nás objal. A pak začal nahlas plakat. Plakali jsme všichni s ním. Dokonce i malá Eliška v postýlce fňukala. My jsme oplakávaly naši milovanou maminku a táta možná svou ženu, ale v našich slzách bylo mnohem víc čistého smutku. Slzy sirotků jsou všude na světě stejné. Tehdy jsem viděla svého otce plakat poprvé a naposledy v životě.
Táta s námi zůstal ještě čtrnáct dní, ale pak se musel vrátit do práce – byl dřevorubec a jeho parta odjížděla do lesů na dlouhé týdny. Co se dalo dělat? Jiná práce ve vsi nebyla. Táta se domluvil se sousedem, nechal mu peníze na jídlo, malou Elišku odvezl k jiné paní a odjel.
Zůstaly jsme úplně samy. Soused k nám občas přišel, něco uvařil, zatopil v kamnech a zase odešel. Měl své starosti. A my jsme celé dny seděly v prázdném domě – byla nám zima, bály jsme se a cítily jsme se tak strašně samy.
Celá vesnice pak začala řešit, jak nám pomoct. Na záchranu téhle rodiny byla potřeba žena. A ne jen tak ledajaká – potřebovali někoho se srdcem dost velkým na to, aby přijal cizí děti za své.
Nakonec si někdo vzpomněl, že v sousední vesnici žije mladá žena jménem Zuzana. Tu prý opustil manžel, protože nemohla mít děti. Zjistili si na ni adresu, napsali dopis a přes jednu tetu z vesnice ji pozvali k nám.
Táta byl pořád v lese, když k nám Zuzana jednoho rána přišla. Vešla do domu tak tiše, že jsme ji s Verunkou ani neslyšely. Probudila jsem se a slyšela kroky. Někdo chodil po kuchyni, úplně stejně jako máma, tiše cinkal nádobím, a z kuchyně voněly čerstvé palačinky!
Se sestrou jsme opatrně vykoukly ze dveří. Zuzana potichu hospodařila – umyla nádobí i podlahu. Pak si všimla, že už nespíme.
– „Pojďte, vy moje světlušky, jdeme jíst!“
Zarazilo nás, že nám říká „světlušky“. Obě jsme měly úplně světlé vlásky, to ano. Dodaly jsme si odvahy a šly ke stolu.
– „Posaďte se.“
Nemusela to říkat dvakrát. Jedla jsem palačinky a už v tu chvíli jsem k té tiché ženě cítila zvláštní důvěru.
– „Jmenuji se teta Zuzana. Můžete mi tak říkat.“
Zuzana nás ten den s Verunkou obě poctivě vykoupala, všechno vyprala a večer odešla. Další den jsme napjatě čekaly, jestli se vrátí. A přišla! Dům pod jejíma rukama rozkvetl, všude bylo čisto a útulno. Uplynuly tři týdny a táta byl pořád v lese. Zuzana se o nás starala, jak nejlépe mohla, ale bylo vidět, že má strach se na nás příliš upnout. Verunka se k ní hrozně lísala – vždyť jí byly teprve tři roky. Já si držela trochu odstup. Zuzana byla taková vážná. Naše máma se pořád smála, zpívala písničky, ale Zuzana se usmála jen málokdy.
Jednou mi smutně řekla:
– „Až se váš tatínek vrátí z lesa, beztak mě tu nenechá. Jaký vlastně je?“
A já tátu začala chválit tak nešikovně, že jsem to skoro celé pokazila!
– „Je hrozně hodný! A hrozně tichý. Opije se a jde hned spát!“
Zuzana zbledla:
– „A to pije často?“
– „Pořád!“ vyhrkla malá Verunka, ale já ji pod stolem nakopla.
– „Ne, jenom o svátcích.“
Zuzana ten den odešla brzy. Večer se konečně vrátil táta. Otevřel dveře, podíval se po uklizeném domě a užasl:
– „Bál jsem se, že tady umřete hlady, a vy si tu žijete jako princezny.“
Všechno jsme mu pověděly. Táta si sedl, chvíli přemýšlel a pak řekl:
– „Tak se na tu naši novou hospodyni půjdu podívat. Copak je zač?“
– „Je to krasavice!“ vyhrkla Verunka. „A peče palačinky a vypráví pohádky.“
I dneska se u té vzpomínky musím smát. Zuzana by se krasavicí rozhodně nazvat nedala. Byla drobná, vyzáblá a bledá. Ale co děti vědí o dospělácké kráse? Možná jedině děti chápou, co to skutečná krása je.
Táta se jen zasmál a šel ji kousek za vesnici vyhledat.
Za pár dní nám ji táta přivedl domů sám. Zuzana stála v předsíni, plachá, jako by se něčeho bála.
Pošeptala jsem Verunce:
– „Pojďme téhle říkat mami, ta je hodná!“
A s Verčou jsme jedním hlasem zakřičely:
– „Mami! Maminko!“
Táta pak se Zuzanou jeli vyzvednout malou Elišku. A Zuzana se jí stala tou nejlepší mámou na světě. Snesla by jí modré z nebe. Eliška si na svou pravou mámu nepamatovala. Verunka taky zapomněla. Jen já jsem nezapomněla. A táta taky ne. Jednou jsem ho viděla, jak drží máminu fotku a tiše jí šeptá:
– „Proč jsi odešla tak brzy? Vzala sis s sebou všechnu moji radost.“
S tátou a macechou jsem pak ale dlouho nežila. Ve vsi jsme měli jen malotřídku, takže jsem pak musela na internát. Po sedmé třídě jsem šla studovat na zdrávku. Mojí jedinou touhou tehdy bylo co nejdřív vypadnout z domu. Proč? Zuzana mi nikdy neřekla křivého slova, chránila mě jako vlastní, ale já byla pořád odtažitá. Byla jsem nevděčná? Možná.
Povolání porodní asistentky jsem si určitě nevybrala náhodou. Nemůžu se už vrátit v čase a pomoct své vlastní mamince, ale můžu každý den pomáhat jiným.
Na motivy autorství Valentiny Teluchové