DOORS

Asi začnu s tím, že jsem byl adoptován.

Svoji pravou matku jsem nikdy nepoznal.. opustil jsem jí v době, kdy jsem byl příliš malý na to, abych si cokoliv pamatoval. Nemohu si ale stěžovat, svoji pěstounskou rodinu miluju. Byli na mě vždycky tak hodní. Nemusel jsem se bát toho, že bych neměl co jíst, spal jsem každý den v teple a pohodlí a moje večerka byla skoro neomezená.

Povím vám něco málo o své rodině: Nejprve – moje matka. Nikdy jsem jí neříkal přímo mami nebo maminko, spíše jsem jí říkal jejím křestním jménem, Janice. Ale nevadilo jí to, říkal jsem jí takhle už asi tak dlouho, že si toho přestala všímat a zvykla si na to. Byla to strašně milá a laskavá žena, právě ona byla ta první, kdo přišel s tím, že mě adoptují. Někdy jsem si při sledování televize položil hlavu na její klín a ona mě jemně hladila a drbkala na zádech. Typická máma, jako vystřižená z Hollywoodských filmů.

Pak je tady můj otec… Jeho jméno je Richard a nikdy mě neměl moc rád, tak jsem mu začal říkat tati v mém zoufalém pokusu o získání pozornosti a navázání kontaktu. Nefungovalo to. Nezáleželo na tom, jak jsem mu říkal, nikdy mě neměl rád tak jako svou dcerku. Což je pochopitelné.

Byl známý svým přísným přístupem. Neváhal své děti proplesknout, když udělaly něco špatně. Pocítil jsem to na vlastní kůži už když jsem se jako malý učil chodit na záchod, už si ani nepamatuji, kolikrát mi naplácal. No.. když už nic jiného, tak jsem díky jeho metodám slušně vychovaný.

A pak tady je moje sestra. Emily byla hodně malinká, když jsem byl adoptován, takže jsme byli zhruba podobně staří, i když ona byla přece jenom o trochu starší. Bral jsem ji ale stejně jako svoji malou sestřičku, kterou musím ochraňovat. Vycházeli jsme spolu dobře, až překvapivě dobře na to, jaké jsou většinou vztahy mezi sourozenci. Vždycky jsme spolu byli vzhůru dlouho do noci a jenom jsme si dlouhé hodiny povídali. Tedy, povídala spíše ona; já ji radši poslouchal, miloval jsem její příběhy. A miloval jsem i ji.

V našem malinkém domě jsme neměli dostatek pokojů a protože se mi nechtělo samotnému spát v obýváku, dali mi rodiče k Emily vedle postele matraci. Od té doby tam spím natrvalo. Nevadilo mi to, protože jsem s ní vždycky rád trávil čas a mohl jsem jí být nablízku, kdyby potřebovala pomoct.

Všechno se ale změnilo té strašné středeční noci. Byl jsem doma a zrovna jsem si dával šlofíka, když jsem uslyšel, že dole Emily otevřela vchodové dveře. Ten zvuk mě vytrhl ze spánku a já rychle pádil z pokoje dolů po schodech do obýváku, abych jí přivítal. Emily prošla vstupními dveřmi, obejmula mě a po ní ji následovala Janice a můj táta.

„Vyspal si se dobře?“ škádlila mě Janice, zatímco mě drbala na hlavě. Jen jsem pohodil hlavou a zachrápal, abych jí škádlení oplatil.

„Tyhle zvuky na svoji mámu nedělej!“ vyjel na mě táta, zatímco za nimi zavíral dveře a věšel si kabát.

„Vždyť jsem jen vtipkoval..“ zavrčel jsem dostatečně potichu, aby to neslyšel. Zřejmě se mi to podařilo, protože mě nezfackoval.

Emily se se mnou přesunula do našeho společného pokoje. Začala mi vyprávět o svém dni, co všechno prožila, viděla, vždyť to znáte, mluvila o takových těch věcech, co zajímají jen teenagerky. Stejně jsem ji ale poslouchal, aby se necítila špatně a odstrčeně. Po jejím výkladu navrhla, že se půjdeme koukat na televizi a já se ihned hnal na gauč, abych zabral ovladač. Jen zakoulila očima nad tím, že se její malý bráška chová jako děcko a sedla si vedle mě.

Zapnuli jsme televizi a sledovali ji až do západu slunce. Emily byla ten typ dívky, co místo animáků a telenovel sledoval Discovery, Animal Planet nebo Natural Geographic. Já tyhle stanice sledoval také rád, takže jsem nic nenamítal. Vlastně to byly jediné programy, které dokázaly udržet moji pozornost.

Když už bylo hodně pozdě, přišla za námi Janice.

“Emily, už máš dávno spát. Vypni televizi a jdi do svého pokoje. A ty taky.” ukázala na mě. Emily tedy vypnula program, na který jsme se koukali a zvedla se společně se mnou. Když jsme se pomalu šinuli do našeho společného pokoje, nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že je něco špatně..

Když jsme byli v pokojíčku, vypnula světlo. V tu chvíli jsem v periferním vidění zahlédl pohyb. Mělo to být někde za oknem, ale když jsem se tam zadíval pořádně, spatřil jsem, že tam ve skutečnosti nic není. Stejně jsem z toho byl ale trochu rozrušený. Kvůli své sestřičce.

Ležel jsem ve tmě pokoje, který osvětlovalo jen ponuré světlo pouliční lampy zvenčí. A čas od času jsem pochytil tiché zvuky ozývající se zpod okna. Křupání větviček, šustění listů, kroky.. Ucítil jsem známý pach potu a krve. Otevřel jsem oči.

Po chvíli zvuky zvenčí zmizely a po zápachu už nebyly ani stopy. Začal jsem zase usínat, ale za nějakou dobu jsem uslyšel hlasitou ránu z druhé strany domu. Okamžitě jsem vyskočil z postele.

“NĚKDO JE V DOMĚ!” vyjekl jsem, když mnou projela dávka adrenalinu.

“Vzbuď se!” zkoušel jsem jemně drbnout do Emily. Když se konečně vzbudila, rychle jsem letěl do ložnice mých rodičů.

Táta byl mrtvý. Měl proříznutý krk a crčela z něj krev, na postel, na podlahu, všude. Všiml jsem si, že dveře do koupelny byly zavřené a před nimi někdo stojí. Nějaký muž.

Byl opravdu velký a robustní. Otočil se a podíval se na mě, v tu chvíli jsem konečně měl pořádný výhled na jeho obličej. Nikdy ten pohled nezapomenu. Jeho oči byly vypoulené a skelné, plné chtíče. Po ušmouraném plnovousu mu stékala krev, jeho oblečení bylo špinavé a jeho obličej tak chladný… Až teď jsem si uvědomil, že je místnost plná příšerného pachu potu smíseného s krví, který jsem cítil předtím zvenčí.

Spatřil mě. Spatřil mě a usmál se na mě tím odporným úsměvem plného zažloutlých zubů. Málem se mi zastavilo srdce. Myslel jsem si, že mě zabije, ale on se jen vrátil do koupelny, jako by ho moje přítomnost vůbec nezajímala. Byl jsem tak vystrašený. Jen jsem křičel a brečel. Sledoval jsem, jak vyrazil dveře od koupelny, za kterými byla moje bezbranná matka. Sledoval jsem, jak vytáhl starou zrezavělou žiletku a zajel s ní do matčina břicha.

A pak se něco ozvalo; ta poslední věc, kterou jsem v tuto chvíli chtěl slyšet. Jak Emily křičí. Jak na sebe stahuje pozornost. Ta obrovská zrůda se zvedla od mrtvoly mé matky a podívala se na moji malou sestru. Rychle se narovnal a vyrazil směrem k nám. Emily se otočila a začala utíkat, zatímco jsem se ho snažil zastavit a zachránit ji, ale nemělo to cenu, ihned mě předběhl a hnal se po ní. Proč byla ještě stále v domě? To nepochopila, co se děje a neutíkala pryč za sousedy? Asi ne a teď byla mrtvá a já sám.

Rychle jsem se za nimi rozběhl. Myslel jsem si, že ji ten muž zabije na místě jako zbytek rodiny, ale bohužel jsem se spletl. Chytil ji a táhl ji ven z domu. V tu chvíli jsem dělal tolik hluku, kolik jsem jen mohl a modlil se, aby mě někdo uslyšel a přišel na pomoc. Nesmí si ji vzít. Ne ji.

Když prošel okolo mě, natiskl jsem se na stěnu a začal vzlykal.

“Proč?”

Neodpověděl, jen mi dal ruku na hlavu, zatímco Emily křičela a usmál se na mě tím odporným žlutým úsměvem.

“Hodný kluk.”

Proklouzl rychle mezi dveřmi s mojí sestrou a zmizel ve tmě dřív, než jsem ho stihl zastavit.

Teď sedím v domě společně se svými mrtvými pěstouny a klepu se zděšením. On je tam s ní venku. A jen Bůh ví co, s ní teď dělá. Nemůžu nic dělat. Určitě bych něco udělal, kdybych mohl. Honil bych ho třeba přes celé město, ale nemohu. A tak tu sedím a koukám na vchodové dveře. Koukám na svoje tlapy. Kéž bych uměl otevírat dveře…