Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Leona (11)
Logo
Strašpytel
<>
icon 06.01.2019 icon 0x icon 42x
Každé dítě v mém věku mělo samozřejmě své strachy. Monstra pod postelí, černé kočky, Mikuláše s čertem, klauny, zombíky… Znáte to, určitě jste i vy měli nějaký svůj strach, který vám nikdo, ať se snažil sebevíc, nerozmluvil.

Jenže… já jsem se bál skoro všeho. Psího štěkání, brouků, divných neznámých zvuků, vrzavých dveří, děcek, která byla vyšší než já… řekněte nějakou jen trochu znepokojivou věc a mému sedmiletého já vstanou hrůzou i chlupy na zadku.

Mělo to své výhody. Nikdy jsem se nezranil, byl jsem obecně považován za hodné dítě, protože jsem se nikdy nepral a nedělal naschvály, které by vyústily ve zvýšené hlasy mých rodičů, a dokázal jsem vycítit nebezpečné situace na kilometr daleko..

Samozřejmě i tato „superschopnost“ měla nevýhody. Kupříkladu ten fakt, že jsem skoro nebyl schopen vylézt z baráku.

Moje nesmyslné strachy mi zabraňovaly si čehokoliv užívat. Jít na internet a hrát hry s ostatními dětmi? Co kdyby tam byl nějaký pedofil? Jít přes ulici do krámu pro nanuk? Ani nápad, zajede mě auto, někdo mě uvidí s nanukem a bude mě chtít okrást o mé kapesné. Jet s rodiči na rodinný výlet? Vynikající možnost k tomu se ztratit v horách a umřít tam hlady.

Byl jsem na tohle extrémně citlivý. Vůbec na všechno. Při cestě do školy jsem slyšel každé zašustění listí a při navštěvování známých mých rodičů jsem při každém fyzickém kontaktu s cizími lidmi celý nadskočil, i když to bylo jen pohlazení po hlavě nebo letmý dotyk našich rukou. Všechno mě k smrti děsilo.

Ale mým nepřítelem číslo jedna byla tma.

Nedokázal jsem usnout bez noční lampičky a kvůli strachu z toho, že by vypadla elektřina a zhasla by, jsem spal každou noc s baterkou pod polštářem. Před spaním jsem také kontroloval všechny koutky mého pokoje, díval jsem se za záclony, ven pod okno, do skříní a samozřejmě pod postel. Klidně i dvakrát, aby se mi usínalo lépe.

Moji rodiče se samozřejmě báli toho, že mi bude tenhle stav přetrvávat a zabraňovat v normálním životě, tak mě vzali k dětskému psychologovi.

Dodneška mám ten výjev před sebou. Já mezi tátou a mámou v čekárně, moje nohy klimbající se ve vzduchu, protože mi nedosáhnou na zem, a přede mnou béžově vymalovaná zeď polepená postavami z animáků. Všem na obličeji hrál veselý úsměv, ale mě bylo spíš do pláče. I když jsem byl děcko, věděl jsem, že se mnou není něco v pořádku a já byl jen obrovská kovová koule, kterou za sebou moji rodiče musí táhnout od mého narození.

Byl jsem porouchaný a nevěděl jsem proč.

Po asi dvaceti minutách čekání nám otevřela dveře postarší, mile vypadající paní v hnědém svetříku a lehkým úsměvem na tváři. Když se celá moje rodina nasáčkovala do její „kanceláře“, vyzvala nás k tomu, abychom si sedli na pohovku a jeden po druhém sdělili své názory na můj prazvláštní případ.

Celou dobu, co o mě rodiče mluvili, jsem se cítil strašně. Zase jsem se cítil zle, klouzal pohledem po pokoji a hledal zdroje nebezpečí, ostré předměty, kamery, kterými by mě mohl někdo sledovat, cokoliv. Doktorka si toho zřejmě ihned všimla.

„A copak ty maličký? Proč si myslíš, že se tak všeho bojíš?“

Ta otázka mě zarazila. Nebylo to tak, že bych ji denodenně neslyšel, jen mi to říkali vždycky jen moji rodiče, především moje starostlivá maminka, ale když to vyšlo z úst psychologa, znělo to.. více jako seriózní problém. Vina na mě doléhala čím dál víc a já se rozhodl se soustředit.

Povídal jsem jí o tom, jak mě jako skoro dvouleté miminko kousl pes. Věděl jsem o tom, protože mi to řekla mamka, se kterou jsem příčiny mých strachů často rozebíral. Také jsem věděl o tom, že na mě jednou táta jen tak ze srandy vyskočil s černou děsivou maskou a já brečel skoro půl dne. Napadla mě hromada dalších věcí, ale ani jedna z nich mou doktorku neuspokojila.

„A nemůže to být dědičné?“ ozval se po dlouhé odmlce táta. „Moje matka trpěla na úzkostnou poruchu, není možné, že jsem to na kluka jaksi.. přenesl?“

Psycholožka to s ním začala rozebírat a já přemýšlel dál. Tak usilovně, jak jen sedmiletý kluk může, přísahám, že jsem se u toho i zapotil. A najednou to na mě vybaflo.

Ty sny.

Nevím, kde jsem to četl, ale vím o tom, že když se člověku přihodí něco opravdu traumatického, jeho mozek se to snaží potlačit a nejlépe úplně vymazat z paměti. Jakoby se to nikdy nestalo. Je to chytrý obranný mechanismus, ale jak určitě víte, každá událost ve vás něco zanechá, a to něco se může nabalovat s dalšími ošklivými věcmi dál a dál jako sněhová koule, až to nedokážete dál skrývat.

A tak jsem to na doktorku vybalil. Pověděl jsem jí o snech, které čas od času mívám a které se mi snaží mozek skrýt. Sny, ve kterých zpod mé postele vylezou černé ruce a sundají ze mě peřinu, jak mi zaryjí ostré drápy do těla a trhají. Jak mi stisknou krk a zakryjí pusu, abych nemohl volat o pomoc své rodiče.

Táta mi vždycky říkal, že pokud se něčeho bojím, musím zkusit zavřít oči a nemyslet na to, protože jak je známo, co oči nevidí, to srdce nebolí. A tak ve snech zavírám oči a snažím se vše ignorovat, nebojovat s monstrem pod mou postelí a hrát mrtvého. Modlit se, že to přestane tu zrůdu bavit a ona odejde.

Rodiče na mě koukali vyděšeným pohledem. Nikdy jsem jim o tom neřekl, zřejmě kvůli tomu, že kdykoliv jsem se ráno vzbudil, můj mozek potlačil ošklivý sen někam do pozadí mé mysli, aby neměl šanci se znova vrátit na povrch. No, alespoň jsme vyřešili záhadu mého nočního pomočování.

Když jsme se dostali domů, rodiče vypadali uvolněněji. Jako by měli pocit, že se léta mých úzkostí vyřešily za jedno sezení, které mě popravdě vynervovalo ještě víc. Musel jsem furt přemýšlet nad těmi sny, ano, byly děsivé, ale že by to ve mě zanechalo takovou stopu?

Snažil jsem se vyhrabat z paměti, proč to pro mě muselo být tak traumatizující. V paměti jsem měl přece jenom pár útržků, které jsem si snažil pospojovat. Psycholožka nám řekla, že když má člověk úzkostnou poruchu, kterou pravděpodobně trpím, tak ho sužují panické záchvaty. Některé jsou tak silné, že při nich má člověk pocit, že umírá, možná se mi stávaly ve snech a proto jsem byl vždycky tak v háji…

Jedním z útržků v mé paměti bylo také vyzobrazení mého pokoje, kde byly vidět známky toho, že jsem s tím monstrem opravdu bojoval. Poházené polštáře, věci shozené z nočního stolku a tak… teď když jsem dospělý, tak je mi jasné, že to bylo jen to, jak jsem ze snu házel rukama okolo sebe, ale řekněte to malému ustrašenému klukovi, že ano..

Toho večera jsem si lehl do postele a poprvé v životě zhasl noční lampičku. Uvědomil jsem si, že pokud chci fungovat normálně, musím začít své strachy překonávat. Byla to malá věc, ale ve skutečnosti veliký krok k tomu, abych se strachu zbavil. Normalizovat si tmu, přijmout ji a naučit se, že v ní není nic, čeho bych se měl bát. Že všechno to, co mě děsí, je jen ve snu.

Po chvilce střídání šílených poloh, převalování se z boku na bok jsem konečně usnul. Nebyl to hezký spánek, probudil jsem se celý rozlámaný a měl jsem ztuhlý krk, ale nebyly žádné zlé sny. Nebo jsem po nich neměl alespoň ten ošklivý úzkostný pocit, který jsem měl každé ráno. Konečně jsem měl důvod se usmát.

A takhle to šlo pár dnů za sebou. Bezesné noci, po kterých jsem se necítil na nic. Když už to takhle šlo tři dny za sebou, měl jsem pocit, že jsem konečně svůj strach překonal, ale pak, jednoho večera, jsem ve spánku měl zase ten divný pocit. Ucítil jsem v pokoji přítomnost něčeho cizího.

Celým tělem mi přelétla vlna emocí. Všude se opět rozsvítily varovné červené majáčky a celé mé tělo ztuhlo hrůzou, byla to už skoro naučená reakce. Ale tentokrát jsem chtěl něco udělat. Ukončit to. A bojovat.

Nechtěl jsem už před nočními můrami zavírat oči a doufat, že odejdou. Už jsem cítil pařáty toho monstra na mém kolenu, jak pomalu míří nahoru k mým ústům, aby mi je zakrylo.

Byl jsem ale rozhodnutý, že mě to dneska nedostane.

Rychle jsem se štípl do ruky a zpod polštáře jsem si vyndal baterku, abych posvítil na místo, kde mělo to monstrum své pařáty. Žádné tam ale nebyly.

To byly lidské ruce.

Pozvedl jsem baterku a zastavilo se mi srdce.

„Tati?“
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Safe placee
Už se doma necítím bezpečně. Určitě nejsem jediný člověk na světě, který to tak...

Trust
Otevřel jsem oči a podíval se na strop. Seděl jsem na židli a nemohl jsem se ani...

DOORS
Asi začnu s tím, že jsem byl adoptován. Svoji pravou matku jsem nikdy nepoznal....

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).