Trust

Otevřel jsem oči a podíval se na strop. Seděl jsem na židli a nemohl jsem se ani pohnout. Něco, co připomínalo pásek, mi drželo hlavu nahoře tak, abych jí nemohl sklonit dolů. Zkusil jsem se podívat před sebe a spatřil jsem obličej dalšího muže, který měl také připevněnou hlavu k opěradlu. Oči mu nervózně přeskakovaly ze strany na stranu a zatínal zuby, když se snažil uvolnit ze sevření pásků okolo jeho těla.

Také jsem se snažil pohnout, věděl jsem, že to bude k ničemu, ale i tak jsem to zkusil. Židle byla přidělaná k zemi, ani se nepohnula. Ten muž byl celkem blízko, kdybychom se dokázali pohnout, mohli bychom se navzájem dotknout.

Byl jsem vyděšený. Nevěděl jsem, co se stane.

„Hej, nevíš o co tady jde?“

„Ne! Šel jsem spát a najednou se probouzím připoutaný k zasraný židli s nějakým kreténem, který je očividně v naprosto stejný situaci!“

Jo, na blbou otázku blbá odpověď.

„Dokážeš pohybovat něčím jiným než svýma očima a pusou?“

Pokusí se o to. „Jen prsty na rukou a nohách, to je všechno.“

„Okay,“ povzdychl jsem si. „Vypadá to, že jsme tu uvízli a jediný člověk, který s tím může něco udělat, je ten neřád, co nás tady svázal. Jaké je tvé jméno?“

„Mike.“

„Já jsem Chuck.“ Docela mě ten chlap zajímá. Proč je tady se mnou?

„Napadá tě nějaký důvod, proč si tady? Ublížil si někomu? Ukradl něco? Cokoliv?“

„Já nic neudělal,“ zakňoural. „Jen jsem párkrát překročil povolenou rychlost, to je všechno. Říkám si, že když už tě někdo uvězní, řekne ti alespoň proč.“

„Mě taky nic nenapadá,“ řekl jsem popravdě.

Pořádně jsem si ho prohlédl a snažil jsem se přijít na to, jestli ho znám, nebo jestli jsem ho už neviděl.

„Je tu nějaká šance, že si mě už předtím viděl?“

„Nemyslím si.“

„Okay, tak jsme jen dva nevinní cizinci. Hádám, že vybral prvního člověka, kterého spatřil, ale proč?“

Snažil jsem se rozhlédnout po místnosti. Strop je vysoko a nevidím žádné stěny. Nad námi je lampa, která na nás háže bílé světlo. Vše, co jsem nahmatal, bylo jen opěradlo mé židle a slyšel jsem jen můj vlastní dech a pokusy o útěk mého přívržence.

Proč jsme tady? Kvůli mučení? Je za tímhle nějaká síla osudu? Ať už je to cokoliv, mám pocit, že zde někdo zemře. A doufám, že to nebudu já.

„Doprdele! Asi jsem se o něco řízl! Mám okolo pravé ruky něco tvrdého a ostrého.“

Snažil jsem se na něj podívat, ale hlavu jsem měl stále přitlačenou k opěradlu a nemohl jsem se pořádně podívat dolů. Vyděšeně na mě koukal, pusu měl otevřenou a lapal po dechu. Snažil jsem se k němu natáhnout ruce.

„Mám pocit, že mám okolo levé ruky nějaké pásky a kovová pouta okolo pravé.“

„Co to kurva? Co jako chtějí..“

Ozvalo se hlasité zaskřípání. Až ohlušující zvuky. Výrazný hlas.

„Zdravím vás pánové. Jak už jste jistě zjistili, byli jste spoutáni a nyní jste částí naší malé hry. Mezi vámi je stůl. Na tom stole je zbraň. Za nějakou dobu se vám uvolní pravá ruka a první kdo uchopí zbraň a zabije toho druhého, získá nárok na život.

Můj kolega vás uspí a pak vás vypustí. O toho druhého se postaráme a vy už se o něm nikdy nedozvíte. Pokud ani jeden z vás nevystřelí do pěti minut, do vaší židle bude vpuštěna elektřina, která vás oba dva zabije, podotýkám, že docela bolestivě. Je proto lepší, když přežije alespoň jeden.“

Ticho. Čekáme, až okovy povolí, ale nic se neděje.

„Co to kurva je Chucku?“

„Hádám, že teď budeme prostě jen čekat. Možná chtějí, abychom nejdřív poznali chlapa, kterého budeme muset zabít.“

„Nechci nikoho zabít! A taky nechci chcípnout!“

„No tak chceš mě radši zabít nebo přežít?! To je ta důležitá otázka! Má tvůj život větší hodnotu než ten můj? Nebo dokážeš žít s myšlenkou toho, že si někoho zavraždil jen proto, aby si ty mohl žít?“ vykřikl jsem na něj.

„Ne,“ odpověděl. „Radši bych zemřel, než abych zabil někoho jiného, ale zase bych radši žil než zabíjel!“

„To já taky Mikeu, ale pokud se nedostaneme z pout do pěti minut jen za pomoci jedné ruky..“

Byl chvilku zticha předtím, než šeptl. „No? A co kdybychom to dokázali?“

„Co?“ vyjekl jsem. „Jak jim můžeme vůbec věřit v tom, že máme doopravdy 5 minut? Jak mohu já věřit tobě? Jak mohu spoléhat na to, že nešáhneš po zbrani?“

„Jak už jsem řekl, radši bych chcípl než abych někoho zabil! A alternativa toho, že to přežijeme oba dva, je přece jenom lepší než jakákoliv jiná možnost.“

„Hádám, že je to asi jediný způsob jak se nestát vrahem.“ usmál jsem se, i když na mě neviděl. „Věřím ti, tak můžeš věřit i mě.“

A to byl náš plán – osvobodit se a doufat, že to stihneme předtím, než do nás pustí proud. Věděl jsem, že z toho stolu nebudu nic brát, dokud se celkově neosvobodím a doufal jsem, že mě Mike nebude chtít zabít. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak se dostanu z popruhů.

Bylo by to jednodušší, kdybych si nejdřív uvolnil tu druhou ruku? Budu ji potřebovat vidět, abych se osvobodil? Pokud ne, tak budu potřebovat uvolnit svoji hlavu, abych se mohl podívat, ale dokážu to jen jednou rukou? Rozhodl jsem se, že jakmile nadejde čas, budu se jen řídit svým instinktem.

„Mám pocit, že mám tři popruhy na každé končetině, jeden na hlavě, jeden pod rameny a jeden okolo pasu.“

„Takže když nepočítám ty na mé pravé ruce, tak to je..“ počítal chvilku Mike. „Dvanáct popruhů? Pásků? Ať už je to cokoliv, jsem si jistý, že máme dost času.“

Čekáme.

„Tak.. máš rodinu nebo tak něco Chucku?“

„Ne, vlastně ani ne.“ odpověděl jsem. „Čas od času navštěvuji rodiče a jinak mám jen pár kamarádů, ale nemám nikoho, kdo by mi byl jinak blízký. Co ty?“

„Mám s přítelkyní dítě a pak je tu zbytek mé rodiny. Vážně se chci za nimi vrátit, najít si novou práci a plánovat stavění domu. Všechno se ubíralo tak hezkým směrem.. bože, proč se to děje zrovna teď?“

„A proč se to vůbec děje? Proč jsou lidé tak fascinováni smrtí?“

Můj život oproti jeho nevypadal jako fér porovnání. Stejně ale chci přežít. Nechci ho zabít, ale taky se nechci obětovat. Jediná věc, kterou by každý rozumný člověk udělal, by byl náš plán.

Chvilku jsme si povídali. Vyprávěl mi o tom, kde vyrůstal, co dělá za práci, jak se setkal se svojí přítelkyní a jak je jeho dcerka úžasné děcko. Dost se do toho vžíval, tak jsem začal mluvit já. O škole, přátelích, životních plánech, o čemkoliv, co mě napadne.

Povídali jsme si dál o našich životech až do chvíle, kdy jsme už prostě nemohli pokračovat. Čekali a mlčeli jsme už skoro hodinu. Ale stále se nic nedělo.

Mike začal křičet. „Hej! Notak! To tady budeme sedět celý den?“

Nikdo neodpovídá.

Třásl se. „Chci zase vidět svoje dítě. Chci se odtud dostat.“

„Mikeu klídek. Mysli na to, jak se osvobodíš, mysli na to, jak vyprostíš z opasků své ruce, nohy, hlavu a hruď.“

„Okay okay.. jsem v pohodě.“

Nevypadal tak.

Čekali jsme dál. Pokaždé, co jsem se podíval na Mikea, tak vypadal zoufaleji. Snažil jsem se na něj mluvit, nějak ho rozptýlit, ale neodpovídal. A tak jsem počítal minuty, doufal jsem v to, že nás nakonec pustí. Když jsem se na něj podíval, tak mi to připadalo, jako bychom tady seděli už celé roky. Začal si sám pro sebe povídat, ale bylo to tak potichu, že jsem ho jen stěží slyšel.

„Jen předpokládáme, že se odtud můžeme dostat. Možná nás tu zamkli. Pošlou na nás lidi jakmile se dostaneme z pout. Ani nevíme, kde jsme. Mohli bychom být uprostřed pouště nebo Antarktidy. Ksakru, vždyť by tady mohl být člověk šest metrů od nás a nevěděli bychom o tom.“

Možná nás celou dobu odposlouchávají a ví o našem plánu. Ani nevím, co mě tady drží. I kdyby mi uvolnili ruku, jen s jednou se z tohohle nedostanu. Někdo tady dneska zemře a já to nebudu.“

„Mikeu,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Soustřeď se. Soustřeď se na plán úniku. Nikdo nemusí zemřít. Já to vím. Ty to musíš vědět také. Dvanáct popruhů, toť vše. Vyjdeme ven a budeme volní.“

Klik.

Okovy byly uvolněny. Zvedl jsem svoji pravou ruku a začal jsem se sundat si z hlavy popruhy.

Ale viděl jsem Mikea, jak se natahuje ke stolu a vím, že nevyhraju.

„Promiň Chucku, mám rodinu. Mám více důvodů proč žít než ty!“

„Nedělej to! Máme ještě spoustu času! Nechceš přece, aby z tebe byl vrah!“

„Naser si.“

Když jsem si rozepnul pásek, který svazoval moji hlavu, podíval jsem se dolů. Jeho ruka šmatala po stolku a snažila se nahmatat zbraň. Nebyla tady.

„Pět let,“ řekl jsem, zatímco jsem si stoupl a nahmatal spínač elektrického proudu.

„Pět let nejrůznějších variací a vždycky šahají po zbrani.“