Jak zemřel anděl..

Dnes vám povím o dívce, která zahynula na zlomené srdce. Ta dívka byla velice krásná a chytrá. Nebyla tlustá, ale ani vychrtlá, byla tak akorát. Měla úžasně modré oči a přenádherný upřímný smích. Ráda pomáhala lidem. Třeba bezdomovcům dávala svou svačinu, také přispívala na postižené a chudé děti. Rozdávala oblečení, které nepotřebovala těm, kteří žádné neměli. Stále se usmívala na svět, ale v srdci měla smutek, i přes všechny dobré skutky prožívala to, co každý přehlídl. Nebylo nic co by jí mohlo více trápit než šikana a problémy v rodině.
Nebyla fyzicky týrané dítě, ale psychicky ano. Ve škole se jí posmívali za to, jak chodí oblékaná, přitom nevěděli, že své oblečení dává na pomoc jiným. Smáli se jí kvůli její postavě a známkám, vadilo jim, že byla chytrá a hezká. Ale když měla úkol, všichni se k ní seběhli a chtěli si ho opsat. Tato dívka neměla to srdce odepřít jim svou pomoc, i přesto jak moc jí ubližovali.
Doma na ní věčně křičeli, že je k ničemu, že nic neumí, také že nic nedělá. Přitom to nebyla žádná pravda... Dřela celý den jen aby se rodičům zavděčila, aby jí jednou pochválili, a nebo aby si toho alespoň všimli. Nikdy se tak nestalo. Do školy vstávala o dvě hodiny dříve, aby se ještě stihla něco naučit, protože odpoledne řešila problémy svých kamarádů. Popravdě měla spoustu kamarádů, kteří jí však nikdy nepomohli, což bylo velice smutné.
Vždy když jí někdo napsal a byl smutný, či ho něco trápilo, vždycky pomohla a poradila, jak problém vyřešit. Nikdy si nestěžovala na svůj život, který se s ní nemazlil, chodila totiž do přírody odreagovat se. Ráda si užívala dobré nálady ostatních, živila se na jejich úsměvech, dodávali jí sílu, až jednoho dne...
Opět si z ní dělali srandu její rádoby kamarádi ze školy. Rozhodla se hájit samu sebe, ale nepovedlo se jí to, místo toho se jí všichni vysmáli a pak jí o přestávce strčili ze schodů.. Už to nevydržela a utekla ze školy, i přesto že jí nesmírně bolela noha od pádu ze schodů. Šla domů a doufala, že najde podporu u rodičů, ale ty ani nepostřehli, že přišla domů o několik hodin dříve. Když jim vyprávěla, co se stalo, bylo jim to lhostejné. Dokonce jí její vlastní matka řekla: Co bys chtěla, aby si se k tobě chovali jako k princezně? Jsi jen hloupá holka, co nic nedělá a je k ničemu...
Tohle jí zabolelo nejvíce, sebrala se a odešla z bytu. Šla do přírody na své oblíbené místo. Jak tak byla v lese na skále, pod kterou vedla silnice, všechno na ní dolehlo a ona se rozplakala. Hlavou se jí honily myšlenky, hlas v hlavě jí našeptával skoč. Hledala důvod proč by neměla skákat dolů z té skály, proč by tu měla zůstat, ale nic nenašla. Nerozvážně a vystrašeně se zvedla z pařezu, otřela si slzy z tváří a vítězně se usmála. Pár nejistých kroků jí dovedlo na okraj skály a ona se dívala na silnici několik kilometrů pod ní. Byla vidět i řeka, co lemovala silnici. Zavřela oči a nadechla se. Vzhlédla k nebi a tiše řekla: Omlouvám se bože, ale můj život nemá smysl, vím že bych to dělat neměla, ale vidíš to sám. Poté se ještě otočila, doufala, že tam někdo bude stát, někdo kdo jí v tom zabrání, ale nikde nikdo, jen zamračená obloha nad ní. Zaposlouchala se do zpěvu ptáků a zamrzelo jí maličko, že už ho nikdy neuslyší, ale byla pevně rozhodnutá. Naposledy vzhlédla k nebi, ze kterého už padaly drobounké kapičky deště. Obloha pro ní plakala, když letěla vzduchem ze skály....
A takhle zahynul anděl, kterému ublížili... kterého nikdo nezachránil... na kterého všichni byli zlý... ale teď už je mu líp...