Navždy spolu (21.část - poslední)

,,Lauro! Sakra Lauro prober se!" Matěj klečel nad Lauřiným tělem a plácal ji do tváří. Nevěděl jestli má volat záchranku, nebo ještě chvíli počkat. Nakonec se rozhodl počkat ještě chvilku s tím, že jestli se do pěti minut neprobere ihned zavolá. Pokračoval v plácání po tvářích, poté ho napadlo zkontrolovat Lauře tep. Chytl jí za zápěstí a zjistil, že tep je slabý ale pravidelný. Najednou si všiml krabičky a prázdného plata od léků, polil ho chladný pot. Vzal Lauru do náručí a odnesl jí do koupelny, posadil ji do vany a pustil na ní ledovou vodu, to ji probralo. ,,Proboha je mi strašná zima." řekla tichým a zesláblým hlasem. Matěj vypnul vodu, vzal ručník a zachumlal do něj Lauru. Poté ji vyndal z vody. Laura na něj smutně koukala a skoro nevnímala co jí říká. Viděla jen jak hýbe ústy, ale slova míjela její uši. Po chvilce se Lauře opět začaly zavírat oči. ,,Prosím neusínej, zůstaň tu se mnou." Matěj už byl zoufalý, posadil Lauru na zem vedle záchoda, zvedl prkýnko a strčil Lauře prst do krku. Nevěděl jestli to bude fungovat, ale musel to alespoň zkusit. Díkybohu jeho snaha nebyla marná. Lauře se najednou zvedl žaludek a všechny prášky se hnaly ven. Matěj držel Lauře vlasy, aby si je nepozvracela. Když to Lauru asi po čtvrt hodině přešlo, pustil je a přivinul si jí na hruď. Byla úplně slabá a víčka jí padaly. I Matěj byl unavený, ale strach mu nedovoloval spát, musel jí hlídat. Rozhodl se, že jí odnese do postele, aby neležela na studené zemi. Přikryl jí až ke krku a sám si lehl vedle ní, snažil se neusnout, ale jak byl vyčerpaný, nepovedlo se mu to a usnul taky.
Laura se probudila a zjistila že leží v posteli vedle Matěje. Přemýšlela jak jen se dostala do postele a kdy vůbec přišel Matěj. Jak tak přemýšlela, pomalu jí to začalo docházet. ,,Bože já jsem ale blbá." Lauře po tváři stekla slza. ,,Vždyť jsem se málem zabila." ,,Nejsi blbá, měla si chcípnout, ale nepovedlo se!" Laura se podívala na Matěje. ,,Cože? Vždyť si mi přece zachraňoval život... Proč takhle mluvíš?" ,,Já že ti zachraňoval život? Omyl. Doufal jsem, že umřeš, ani jsem se nesnažil, bylo to jen divadýlko, aby sis ty huso hloupá myslela, že tě miluju a mohla umřít s dobrým pocitem!" ,,Cože? Proč?" ,,Protože já miluju Týnu a né tebe. Všechno tohle bylo domluvený." Matěj se začal smát. Lauře tekly slzy z očí a bolelo ji srdce. ,,Jak si mohl?" ,,Úplně normálně." Matěj se stále smál, ale Laura se zvedla a chtěla jít pryč z pokoje. V tom se Matěj zvedl a rozběhl se směrem k ní, ona neváhala a utíkala taky. Běžela ze schodů, ale nechtěně zakopla a skutálela se až úplně dolů. Matěj jí chytl za ruku a táhl jí do kuchyně, kde vzal nůž a chtěl ji bodnout. ,,Né přestaň prosím, Matěji dost! Miluji tě, tak už toho nech!" On jí však neposlouchal, napřáhl se a bodl jí do břicha.
Laura sebou škubla a hlasitě se nadechla. ,,Klid popelko, jsem tu. Jsem tady s tebou, byl to jen sen." Laura zhluboka dýchala, Matěj jí objal a dal jí pusu do vlasů. ,,Promiň." ,,Už mi to nikdy nedělej zlato. Ani nevíš, jak strašně jsem se bál, že tě ztratím." Laura se přitulila ještě víc a Matěj ji sevřel ještě pevněji. Seděli tam na posteli a objímali se, nikdo je nerušil, smrt byla daleko, už na Lauru nemohla. ,,Řekni mi, co se stalo zlato." Laura Matějovi řekla celý příběh a on byl vzteky bez sebe. Měl chuť jít a vrátit to všem těm sviním, co na Lauru vztáhly ruku, měl chuť ublížit jim tak, jako oni ublížili jí. Chtěl jít druhý den s Laurou do školy a říct to učiteli, a nebo si to jen vyříkat s Týnou a její partou, ale Laura mu to vymluvila. ,,Jak ses ke mně vlastně dostal?" ,,No chtěl jsem tě překvapit, ale když jsem přišel sem, dveře byly dokořán a já se bál, co se stalo. Protože vím, že ty nikdy nenecháváš otevřený dveře. Vběhl jsem dovnitř a našel tě na zemi, myslel jsem si, že jsi omdlela, ale pak jsem uviděl tu krabičku a prázdný plata od prášků." Matějovi se chvěl hlas a oči měl skleněné. ,,Vypadala jsi jako mrtvá, myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil a pak když ses v koupelně probrala, měl jsem radost, že jsi tu stále se mnou, ale pak když si zase začínala upadat do bezvědomí, jsem se bál že mi umřeš v náručí. Já... Já.. Já nevím co bych dělal." Matějovi tekly slzy. ,,Miluji Tě," řekla Laura a políbila ho.
Den pomalu končil a Matěj volal mamce, jestli může přespat u Laury, že jí není dobře, tak by u ní radši byl, kdyby se náhodou chtěly vrátit bolesti. Mamka to Matějovi dovolila, protože mu důvěřovala, neměla jediný důvod mu nevěřit. ,,Řekl si jí, co jsem udělala?" ,,Ne, bude to naše malé tajemství, protože věřím, že už to víckrát neuděláš." ,,Neboj se." ,,Pojď půjdeme spát. Ať zítra ráno vstaneme do školy." ,,Matěji?" ,,Ano?" ,,Lehneš si ke mně, mám strach, že se mi bude zdát zase něco strašného." ,,Jasně popelko, ale né že budeš chrápat," řekl a zasmál se. ,,To nevím, snad ne." Vyšli z kuchyně, ve které se předtím byli najíst, rovnou po schodech nahoru do Lauřina pokoje. Laura vyndala zpod postele ještě jednu deku pro Matěje a poté si lehli a zachumlali se. Laura usnula jako první a Matěj tak mohl zkoumat jak sladce spí.

Matěj se vzbudil, protože se mu zdálo, že zvoní budík, ale nezvonil, ještě měl hodinu čas. Chtěl potichu vylézt z postele, ale než se mu to povedlo, uběhly tak dvě minuty, protože se musel vyprostit z Lauřina sevření. Jakmile se mu to povedlo, šel do kuchyně udělat snídani. Mezitím se Laura vzbudila a trochu panikařila, když Matěj neležel vedle ní, ale pak zaslechla zvuky z kuchyně a oddechla si. Rozhodla se zajít osprchovat. Vzala si oblečení a šla do koupelny. Když vycházela ze dveří, uviděla Matěje jak nese nahoru snídani, usmáli se na sebe. ,,Páni krásná sukně." ,,Díky." ,,Nemáš zač." Matěj už byl na posledním schodu a Laura mu vzala tác se snídaní a položila ho na stolek vedle schodů. Chytla Matěje za triko a přitáhla si ho k sobě a políbila. ,,Dobré ráno," řekla poté. Matěj Lauru přitlačil ke zdi a také ji políbil. ,,Až teď je to dobré ráno." Oba se zasmáli. Matěj poté zvedl tác ze stolu a řekl: ,,Jdeme jíst?" Laura kývla na souhlas. Když dosnídali, byl už nejvyšší čas jít do školy. Proto vyšli ven ruku v ruce vstříc novému dnu.
Když došli k Lauřině škole, zeptal se jí Matěj, jestli to zvládne, ona kývla na souhlas, ale v hlavě se jí honily myšlenky černé jako uhlí. Nakonec si dali pusu a Matěj pelášil do své školy. ,,Ať se ti dnes daří," zavolal ještě než Laura stačila zajít do školy.
Jakmile Laura vlezla do školy, měla divný pocit. Chtěla utéct domů, ale slíbila přeci Matějovi, že to zvládne. Vzala si knížky ze skříňky a šla do třídy, když si sedla, ucítila ten známý bodavý pocit. Špendlík, prolétlo jí hlavou, hlavně se usmívej a dělej jakože nic. Týna se na ní otočila a když viděla, že se Laura baví s Klér a ze špendlíku si nic nedělá, vytočilo jí to. ,,Tak ty takhle jo, no počkej bloncko, tohle je teprve začátek," zamumlala si pro sebe. Laura viděla jak se Týna nasupeně otočila a docela měla radost, ale na druhou stranu jí ta noha fakt bolela. Špendlík sice předtím odlepila, ale i tak to bolelo. O velké přestávce šla Laura na záchod a Týna šla hned za ní. Laura ji neviděla, takže v klidu zašla a zavřela za sebou dveře. Na to Týna celou dobu čekala, vzala klíč z vedlejšího záchoda a zamkla ji tam. ,,Tak princezno a dneska tu strávíš celý den." Sakra, pomyslela si Laura, jak to, že jsem jí neviděla? To už je jedno, jak se teď dostanu ven? Lauře se nakonec povedlo přelézt dveře. Šla do třídy a měla chuť si to s Týnou vyřídit, jenže už byla hodina a navíc se rozhodla, že to nechá být. Když vešla do třídy, učitelka jí vynadala, že jde pozdě, takže bude po škole. Laura už vážně začínala mít vztek, ale i tak se dál usmívala. Když už zvonilo naposledy, Laura si chtěla sbalit věci, ale pak jí došlo, že ve škole zůstává. Seděla na místě, zatímco ostatní odcházeli pryč. Vzala do ruky telefon a chtěla napsat Matějovi, když v tom jí někdo polil vodou. Nemusela se ani dívat kdo to byl, věděla to moc dobře. ,,Řekni sýr, smála se Týna a vyfotila Lauru. Ta už to nevydržela a dala Týně takovou facku, že jí na tváři zůstal červený obtisk. Týna jí to chtěla vrátit, ale přišla učitelka. ,,Týno, co tu ještě děláš? Jdi už," řekla učitelka. Týna odešla.
Laura měla skvělý pocit, sice byla mokrá, ale to jí nevadilo. Učitelka se jí ani neptala co se stalo, za což byla Laura vděčná. Když už šla domů, před školou čekala Týna a její banda. Hned se na ní vrhly. Kopaly do ní, bodaly do ní špendlíky, ale co bylo nejhorší, že se Laura ani nemohla bránit, bylo jich tolik. Jedna z holek to dokonce natáčela. Když je to přestalo bavit nechaly jí ležet na zemi a odešly. Laura měla rozseknutý ret, z nosu jí tekla krev a všude na těla se jí začaly rýsovat modřiny. Laura se chtěla zvednout, ale jak se snažila si pomoc rukou, zjistila, že tam má stále zabodnuté špendlíky, na každém prstu jeden a dva v dlani. Zaúpěla bolestí. Snažila se vyndat si ty zpropadené špendlíky, ale byly moc hluboko. Rozhodla se je tam nechat a vyndat je až doma.
Došla domů a když odemykala dveře brečela bolestí, protože se špendlíky zachytávaly o kroužek. Když se jí povedlo dveře otevřít, vešla dovnitř a jak byla naštvaná práskla dveřmi. Vyšla nahoru do koupelny a začala napouštět vanu horkou vodou. Zatímco se vana napouštěla, vzala Laura pinzetu a postupně vytáhla všechny špendlíky z rukou. Poté vypnula vodu, svlékla se a vlezla do vany. Ponořila se a voda se začala zabarvovat dočervena, protože jí z ran na rukou tekla krev a celkově se z jejího těla smývala krev. Laura se vynořila, vzala si mýdlo a žínku a pomalu si začala mýt rány. Pálilo to strašně, ale Laura, už byla tak otupělá bolestí, že to nevnímala. Když se umyla celá, vypustila vanu a zabalila se do ručníku. Stoupla si před zrcadlo a div se nelekla sama sebe. Kolem oka se jí dobarvovala modřina u rtu měla šrám. Na zbytek těla se bála podívat. Zhasla v koupelně, odešla do svého pokoje a oblékla si pyžamo. Šla ten hrůzný den zaspat. Když už skoro spala, začal jí zvonit telefon. Koukla na displej a zjistila, že to je Matěj. Věděla na co se chce zeptat a rozhodla se, že bude lhát, protože by nakonec Matěj do té školy šel a bylo by to ještě horší. Zvedla telefon a snažila se znít v pohodě. ,,Ahoj Matěji, copak potřebuješ?" ,,Jen jsem se chtěl zeptat, jak ses dneska měla." ,,Jo pecka den, ale docela náročný." ,,No zníš unaveně." ,,Taky že jsem unavená zlato. Už jsem skoro spala a tys mě vzbudil." ,,Promiň, moc se omlouvám." ,,To nevadí, je to příjemné probuzení." ,,Dobře, ale i tak tě už nebudu rušit. Dobrou noc popelko a kdyby něco, dej vědět jo." ,,Neboj se, kdyby něco, budeš první kdo to bude vědět. Dobrou." Laura zavěsila, chtělo se jí křičet vzteky, to byla první lež, kterou Matějovi řekla. Nenáviděla se za to.

Druhý den Laura málem nevylezla z postele, bolel jí celý člověk. Nakonec se přece jen donutila vstát. První co udělala bylo, že si šla k zrcadlu zamalovat monokla na oku a vybrat vhodné oblečení, které by skrylo ostatní šrámy a modřiny. Poté se vydala do školy, snažila se usmívat, ale nešlo jí to. Celý den seděla ve škole zamlklá a přemýšlela, jestli odpoledne zase dostane. Bála se jít ze školy, zdržovala se u skříněk co nejdéle to šlo, až nakonec zůstala v šatně sama. Když vyšla ven holky už tam čekaly. Křičely na ní, urážely jí, dělaly si srandu z jejích rodičů a nakonec Laura zase dostala. Došla domů a zopakovala včerejší rituál a doufala, že zítřek bude lepší. Omyl byl však pravdou... Dostala ještě víc než předchozí den. Laura už byla vyčerpaná a její tělo celé poškrábané, unavené a fialové. Už to nezvládala, rozhodla se, že to zítra řekne třídnímu.
Když došla do školy, šla rovnou za ním. Zaklepala na dveře jeho kabinetu a počkala, až otevře. ,,Dobrý den." ,,Ahoj Lauro zrovna s tebou jsem chtěl mluvit." ,,Já s Vámi také, ale začněte, co potřebujete?" ,,No doneslo se mi, že prý ubližuješ své spolužačce Týně. Včera za mnou přišla a řekla mi, že si jí prý dala facku, poté mi sdělila, že si jí zmlátila." Pan Zetor pokračoval dál v mluvení, ale Laura už ho nevnímala. Věděla, že u něj se spravedlnosti nedočká a nejen u něj u nikoho na téhle škole. Nechápala jak z ní Týna mohla udělat tu špatnou. ,,Co mi k tomu řekneš Lauro?" ,,Je to lež, to ona mi ubližuje." ,,Říkala mi, že tohle řekneš." Laura už byla vzteky bez sebe, ruce zatínala v pěst, měla chuť vyběhnout ven z kabinetu a najít Týnu a rozbít jí hubu. ,,Tak Lauro máš šanci se obhájit, řekni mi, jak to je. Prý to všechno začalo tím, že se tě Týna zeptala na rodiče a ty sis na ní venku po škole počkala a zmlátila jí za to. Proč si to udělala? Ona přece nemůže za to, že tvoji rodiče jsou mrtvý, tak bys jí za to neměla ubližovat." Laura viděla jak se na ní pan Zetor díval a bylo jí jasné, že ho o opaku nepřesvědčí. Laura už chtěla začít řvát, ale zazvonilo, takže jí třídní poslal do hodiny s podmínkou, že se po hodině za ním vrátí. Laura odešla a když byla ve třídě, sdělila jí učitelka, že se přesouvají do místnosti s počítačema, že se jim přehodily hodiny. Laura si sedla za svůj počítač a čekala až přijde učitelka. Mezitím si k učitelky stolu sedla Týna a pustila přes celé plátno video, jak mlátí Lauru. Celou třídou se neslo výskání a tleskání, všichni křičeli na Týnu jak je dobrá a smáli se Lauře. Laura už toho měla dost, zvedla se a utekla pryč ze třídy. Běžela chodbou a cestou vrazila do pana Zetora. ,,Kam běžíš?" Laura se zastavila, podívala se na něj se slzami v očích a ani mu neodpověděla. ,,Stalo se něco?" ptal se starostlivě třídní a chtěl Lauru chytnout za ruku. ,,Nesahejte na mě!" Laura vyškubla ruku ze sevření. ,,Už nikdy víc na mě nikdo nesáhne a víte proč, protože tady končím!" řvala Laura přes celou chodbu. ,,Sbohem v pekle!" Laura se rozběhla dál chodbou a pak dolů po schodech k východu, nešla si ani do skříňky pro věci. Ještě než vyběhla, slyšela jak na ní pan Zetor řval, ať se vrátí. ,,Já už se nikdy nevrátím." zvolala Laura skoro až vítězným hlasem. Vyběhla ven ze školy, šaty za ní vlály. Pádila rovnou do lesa. V půlce cesty už nemohla běžet, slzy jí to nedovolovaly a dech už vůbec ne. Došla domů, odemkla si a šla rovnou do svého pokoje. Vzala telefon, který si dnes nechala doma a začala psát zprávu Matějovi.
Ahoj Matěji,
vím, že jsem ti slíbila, že budu silná, snažila jsem se být, ale nejsem. Moc mě to mrzí, odpusť, ale musím se s tebou rozejít. Proč? to pochopíš časem. Slib mi prosím, že mi odpustíš. Miluji Tě.
Laura odeslala esemesku Matějovi a pak vzteky hodila mobilem o zeď. Měla toho všeho tak akorát, a proto se rozhodla, že to tu zabalí jednou pro vždy. Dneska se vrátím za vámi moji milovaní rodiče. Laura nepřemýšlela jak to udělá, věděla moc dobře jak. Prášky jí Matěj zakázal, takže mu chtěla splnit, alespoň tohle přání, žiletek se bála, takže zbývalo jen jediné...
Matěj volal Lauře, chtěl po ní vysvětlení, ale ona nezvedala telefon. Když jí volal po osmé a stále to nebrala, rozhodl se, že za ní prostě půjde osobně. Nakonec za ní nešel, ale běžel, protože se bál, co se děje. Věděl, že ve škole nebude, nevěděl přesně proč, ale byla to intuice. Běžel lesem, jak nejrychleji mohl, v bocích ho píchalo, ale on běžel dál. Doběhl k Laury domku, dveře byly dokořán. Vlétl dovnitř a volal Laury jméno, zatímco běhal po místnostech a hledal jí. Nebyla tam. V tom mu v hlavě zazněla Laury věta: Sem chodím, když jsem smutná. No jasně, už vím kde bude. Matěj se vyřítil ven dveřmi a běžel rovnou na skalku.
Laura už stála nahoře jen pár centimetrů od okraje. Už už chtěla skočit, když v tom zaslechla funění a uviděla Matěje jak se žene do kopce nahoru za ní. ,,Stůj Lauro ani krok!" ,,Jdi pryč, nechci tě tady." ,,Já se tě neptám, jestli mě tu chceš nebo ne! Okamžitě slez z té skály!" ,,Matěji prosím odejdi." ,,Nikam nepůjdu, nenechám tě to udělat, rozumíš?" ,,Já nepotřebuji tvůj souhlas, já už jsem rozhodnutá to tu zabalit." ,,Proč?" ,,Protože už nedovolím, aby mě holky dál mlátily, protože už nechci dál poslouchat blbý vtipy na mé rodiče. Protože už na to nemám. Protože už nechci zamalovávat monokly a skrývat šrámy po celém těle. Protože už nechci, aby někdo ve třídě pouštěl videa, kde mě mlátí a všichni se mi smějou. A hlavně protože už ti nechci dál lhát, že je všechno v pohodě, když není!" ,,Tak to řekni učitelům, co ti dělají." ,,Chtěla jsem dneska, ale Týna byla rychlejší než já a řekla třídnímu, že jí mlátím já, že to já jsem ta špatná, ta co za všechno může." Matěj vylezl nahoru na skálu za Laurou a viděl jak jí tečou slzy.
,,Slez dolů Lauro prosím." ,,Né už nepřihlížím k tvému názoru, nechodím s tebou. Už tě ani nemiluju." ,,Nevěřím ti." ,,Měl bys mi věřit, měl by ses otočit a odejít pryč, protože tě tu nechci, vypadni domů." ,,Nechodíme spolu popelko, takže už nemusím poslechnout tvou žádost." ,,Matěji prosím, odejdi!" ,,Půjdu, ale jen když, ty půjdeš se mnou." ,,Ty víš, že nepůjdu Matěji. Už jsem se rozhodla." ,,Tak já teda skočím s tebou!" ,,Tak na to ani nemysli a okamžitě slez!" ,,Copak, vždyť mě přece nemiluješ, tak co ten strach?" ,,Matěji prosím, nedělej mi to ještě těžší, než to je, prosím." Laura brečela jak želva. Matěj šel pomalu k ní a chtěl jí obejmout, ale ona se bránila. ,,Notak nebraň se, já vím, že mě miluješ, vím že mi lžeš, protože si myslíš, že když zraníš moje city, tak já půjdu domů a nechám tě to udělat, ale mýlíš se. Bez tebe totiž nikam nejdu!" ,,Máš pravdu, miluji tě, ale tady už nemám co dělat, pochop to Matěji." ,,Tak ty zase pochop, že já tu bez tebe nemám co dělat. Bez tebe můj život nebude mít žádný smysl. Znamenáš pro mě tolik a já o tebe nechci přijít. A pokud máš zemřít zemřu s tebou popelko." ,,Nemůžu tě nechat skočit Matěji. Na to tě moc miluji." Matěj šel až k ní, utřel jí slzy a objal jí. ,,Ber to takhle ty jsi anděl a andělé mají křídla, takže když skočím s tebou poletíme oba vzhůru k nebi." ,,Kdepak... to ty jsi můj anděl." ,,No vidíš tak poletíme za ruce spolu a nic se nám nestane." Laura se Matějovi podívala do tváře, viděla, že to myslí vážně. ,,Vážně si to ještě nechceš rozmyslet Matěji?" ,,Ne miluji tě a kam půjdeš ty, tam půjdu já s tebou." ,,Miluji tě." Matěj Lauru políbil a pak se chytli za ruce. Oba měli slzy v očích, ale nebyly to slzy smutku, byly to slzy plné lásky. ,,Lauro je načase abys mě představila rodičům." Laura se usmála, ještě se naposledy políbili a pak ruku v ruce běželi po skále směrem ke srázu. Běželi beze strachu s láskou v srdcích, protože věděli, že budou NAVŽDY SPOLU. ♥