Být lehká jako dech.

Jedna facka.. Druhá.. Třetí.. a čtvrtá.. Proč mlátím sama sebe? Za co?! Nevím?.. Ne, ne, ne, já vím, vím moc dobře za co! ..Vím za co.. Za ten rohlík co držím v ruce.. *NESMÍŠ JÍST! NESMÍŠ!* Stále si to opakuji.. Stále odmítám jídlo a všelijaké dobrůtky.. Ale stále nejsem dost krásná.. Je mi 14 let, měřím 172 centimetrů a vážím 47 kilogramů .. 40..7.. 47!! To není možné.. 47 kilogramů.. .. Jsem tak tlustá.. Takhle si mě budou pamatovat?.. Jako... Jako tlustou krávu? Ale hubnu.. Už mám 45.. Ne, mám ..43..Uh, tak 40…38..Dokonce 35..28.. A pak.. Tma.. Ne, světla.. Vůně dezinfekce.. Tlumené hlasy.. Pípání.. “Ztrácíme jí! Dělejte něco!”.. Neznámí mužský hlas.. A pak.. Má matka.. “Ne ne! Je to má dcera! Nemůže umřít! Nemůže!”.. Pootevřu oči.. Uvidím její uslzenou tvář..Jak zběsile máchá rukama a křičí po doktorech..... Usměji se na ni, jako bych říkala, že vše bude v pořádku a ať se uklidní.. Naposled k ní natáhnu ruku a naposled se nadechnu.. 26 kg.. Je to tu.. Hlasité *Píííííííííííííííííííííííííp*, pláč, nářky, tma.. Ticho.. Dosáhla jsem svého cíle.. Jsem lehká jako dech.
(ProAna! Pro moji podporu.)