Růže - 10.část 1/2 - Začátek Konce

Po snídani jsem se nabídl, že dojdu pro dřevo za svůj domek. Bylo pomalu 12 hodin a já ve vzduchu cítil něco tajemného. Během chvíle se totiž rozprostřela hustá mlha, přes kterou bylo těžké vidět.
Pomaličku jsem přemýšlel, že náš výlet přesuneme na další den.
V kanadských lesích v mlze, je okolní příroda tak nebezpečná, že by se v ní pohyboval jen nějaký šílenec. Měl sem strach.
Rosie jsem slíbil bezpečí a to také dodržím, ať mě to stojí cokoliv, nikdo se jí už nedotkne!
Nabral jsem skoro poslepu dříví a mířil zpátky za Rosie, ta už připravovala ingredience na její oblíbenou polívku.
Ten pohled na její vlasy, tělo a ten její krásný úsměv, nic se tomu nevyrovná.
Po těch letech ve sračkách, jsem se změnil, ano změnil, díky ní! Nejsem troska, jsem cílevědomý muž, který našel lásku svého života a minulost? Ta shořela jednoho večera v krbu na papíře, kde jsem se doznal ke všem svým špatnostem.
Přiložil jsem do krbu dříví, které jemně zapraskalo a zavonělo.
„Danny, četl jsi někdy knížku Utichající Naděje?“.
„Obavám se že ne Rosie, nikdy jsem moc nečetl a když jo tak to byli básně“.
„Nechala jsem si jí omylem u tebe“.
„Už vím, o čem mluvíš, když si utekla, našel jsem jí za matrací a lehce jí prolistoval“.
„A?“
Lehce jsem jí chytnul kolem pasu a zašeptal jí.
„Ty už máš naději, tak jako já, tichou a tak tajemnou…řekla ti, čas utíká Rosie a ukázala ti cestu a teď jsi tu, vedle mě“.
„Danny, to je tak krásné, vlastně máš pravdu, nic ani nikdo nás neoddělí od sebe“.
„Ani smrt nás nerozdělí Rosie, spolu jsme tu a společně budeme žít dál, všecičko, co si budeš přát zlatíčko“.
Rosie se otočila a pomaličku nás vlekla k posteli, kde mě hodila na postel.
„Mám takové touhy Danny, že si to ani nedokážeš představit“.
„Například?“.
„Milovat se s tebou celý život“. A lehla si vedle mne.
„Uděláme si hezký večer, miláčku“. A jemně jí políbil.
Voda začala vařit a tak jsme šli uvařit oběd. Zatím co Rosie kuchtila, já se přemístil k jedné poličce, kde leželo pár oprášených knih a mezi nimi se skrývala, modrá krabička.
Oprášil jsem jí a sedl si na křeslo.
V krabičce bylo 12 LSD papírků. Ruce se mi třásli a měl jsem sto chutí si vzít alespoň jeden.
Láska k Rosie byla ale silná, pár hodin to ještě vydržím.
Zavřel jí a odnesl zpět na poličku a podíval se z okna, venku už nebyla mlha, ale hustě sněžilo.
Po obědě jsme si na chvíli lehli a snažili se usnout.
V hlavě mi kolovalo široké spektrum myšlenek, které jsem nechápal. Je to opravdu to co sem si přál?
Čas, ten mi už nikdo nevrátí, postupně budeme umírat, šťastní či smutní, na tom nesejde, to rozhodne osud, osud, který lidem ničí ale i mění život, jak ho ale můžeme korigovat?
Není to všechno, něco mi chybí, není to Rosie ale život, kdo mi ho vrátí na začátek, abych mohl začít znovu a mohl Rosie zajistit lepší život, život se šťastnými dětmi, které volají jméno své matky, mohou volně dýchat a plnit si své sny, zatím co my se jim staráme o to, aby byli v bezpečí.
Jak mám takhle žít…jak mám vrátit svůj život zpátky, ach bože jak…
Najednou mi stekly slzy po tváři a já se přitulil k Rosie, společně jsme usnuli.
Cítil sem dotek Rosie, pomáhal mi, dával mi naději, že nejsem sám, že svět se ještě nerozpadnul, tak jak se chystá…všechno se rozpadne, svět skončí, ať chceme nebo ne, tohle se už nedá zastavit.
Když jsem se probudil, Rosie nebyla vedle mne, ale seděla v křesle a koukala do ohně.
„Jsi v pořádku?“.
„Neboj Danny, jen sem měla špatný sen“.
Měl sem pocit, že vím, o co jde. Možná to byla rodina, možná jiný život, věděla, že víc jí dát nemůžu.
Koukal jsem se směrem k poličce, Rosie se dívala stejným směrem.
„Nevadí mi to Danny“.
Já na ní kývnul a šel pro krabičku a sedl si ke krbu.
„Rosie, vím, co ti chybí, vím, co chybí i mě! Je to krásný a spokojený život, který jsme si přáli v dětství, ale skončil v zapomnění“.
Chytila mne za ruku a podívala se mi do očí.
„Ta naděje je pryč, tak jako oheň, který brzy uhasne v našich srdcích, je to pryč“. Rozplakala se a objala mě.
„Život bez naděje, nemá cenu, není to život ale jen důkaz toho, že jsme selhali. Tohle je začátek konce Rosie, nevím co ty ale já už jsem připravený, celých 6 let jsem to neudělal, čekal jsem na anděla, jako jsi ty, abych mohl někoho držet za ruku, až ucítím poslední dotek sněhové vločky na mé tváři, slyšet poslední šumění větru, vidět večerní oblohu plnou hvězd, které jsou klíčem k novým životům.
Nejsi sama, nikdy nebudeš sama, ať se děje cokoliv zůstanu s tebou do poslední chvíle našeho života.
„Uděláme to Danny, prosím, už se nechci trápit“.
V tu chvíli jsem zjistil, že konec se už blíží.
Otevřel jsem krabičku a vysypal všechny papírky na zem, počítal sem špatně, bylo jich tam přesně 20.
„Z té dávky oba zešílíme, propadneme temnotě, kde nás bude obklopovat strach, horší než si můžeš představit“.
„Jsem připravená“.
„Nemohu tomu uvěřit Rosie, že to dnes skončí“.
„Něco skončí a zase začne Danny, budeme brzy spolu, najdu tě a náš život se naplní nadějí, tak jak jsme si to přáli“.
Znovu sem jí objal, jenže tentokrát asi už naposled.
„Jsem připravený“.
Dal sem Rosie do ruky 10 papírků a podíval se na ní.
„Slibuji, že tě najdu Rosie“. Nevěděl sem co jí dál říct, jak jí utěšit, ona to ale nepotřebovala.
Společně jsme se naposledy políbili a otevřeli pusu, kam jsme vložili každý 10 papírků.