Růže - 1.část - Mrtvý Sen

Už 15 let se mi zdá, každou noc jeden a ten samý sen.
Bloudím v temné noci, v bolesti a strachu na černou horu, kolem které se honí černý mrak smrti.
V ruce držím červenou růži, která mi pomalu usychá. Uprostřed mlhy hledám cestu, slyším pláč, který mě děsí.
Po nekonečném bloudění se ocitám na vrcholku černé hory, kde vidím osobu. Je to žena v bílých šatech, které jsou celé od krve.
Běžel jsem k ní, ona se ke mně otočila a natáhla ruku. Něco mě drželo, něco co mě nechtělo k ní pustit. Růže začala ještě více usychat a snažila se mi dostat z ruky. Podíval jsem se na tu ženu, která už nenatahovala ruku, ale stála na kraji vrcholku hory a vzhlížela dolů do propasti. Křičel jsem, ať se nehýbá, bylo pozdě, padala dolů…do tmy.
Už je tomu 15 let co sem ztratil svou lásku Rosie. Byl jsem mladý a nezkušený, zahrával jsem si s životem a přivedl jí k tomu, co sem si nikdy nepřál.
Potkal jsem jí v době, kdy jsem byl závislý na LSD, nechtěl jsem žít v tomhle světě a tak ho zneužíval, což mě přivádělo na cestu psychických problémů. Lidé se mě bály a stranili se. Já je ignoroval, měl sem vlastní svět, svět plný lásky, naděje a kouzel.
Popravdě sem byl ztracený, zničený…bez chuti k životu. Žil jsem v horách v malém dřevěném baráku, odkud jsem nikdy nevylézal. A když ano, tak jedině kvůli drogám a svým potřebám ve městě. Ve vesnici za městem jsem se už doslechl, že o mně někdo vyprávěl i povídky jaká jsem zrůda. Spodina, namyšlení burani, kteří neměli na práci nic jiného, než lézt lidem do prdele.
Po požití LSD sem propadl psychické úzkosti a děsivému strachu, který mě obklopoval na každém kroku. Kde jsem bral peníze? V lesích, kde mě zaměstnával jistý dřevorubec, který byl celý život sám a v horách nikoho skoro ani neviděl a neměl už moc síly na to, aby pracoval sám. Byl to v podstatě jediný člověk, se kterým jsem mluvil. Věděl, že jsem ztroskotanec ale bylo mu to fuk.
Můj příběh začal ale teprve v kruté zimě, kde jsem přežíval jen u krbu a v koutku baráku, s lahví whisky, která mě zahřívala více, než samotný oheň který sálal z krbu. Pomalu mi docházelo jídlo a pití, peněz sem měl přes zimu obzvlášť málo, poněvadž v okolních kanadských lesích se nedalo přes zimu pracovat. Do města jsem chodil krást, strach, který ke mně ale lidé vedli, mi umožnil všude proklouznout.
Okolo odpoledne jsem zkusil štěstí v místním, špatně hlídaném obchodě a pokaždé když se prodavač nedíval, já popadl něco do ruky a schoval to pod svůj kabát, ve kterém jsem měl našité velké kapsy. Neustále mi to vycházelo až na chvíli, kdy jsem se snažil skrýt láhev vody, ta mi však spadla z kapsy a já se dal k východu. Jenže mě zastavila jaká si mladá žena, stejného věku, měla na sobě černý kabát, horské boty a zimní čepici, ze které jí vykukovaly obarvené, červené vlasy. Ve rtu měla piercingový kroužek, který jí zviditelňoval ještě více, než její půvabné vlásky. Myslel jsem, že začne křičet, že sem kradl láhev vody. Prodavač okamžitě přispěchal a řval na mě, co to má znamenat! Žena vykročila ve svých horských botách o krok dopředu a řekla mu, že je to v pořádku, že chtěla, abych jí láhev podal, ale spadla mi z rukou. Chlap se velice divil, ale ještě překvapenější jsem byl já. Nakonec máchl rukou a vrátil se za svou podělanou kasu, k práci, která neměla v jeho obchodě budoucnost. Otočil jsem se na ženu a chtěl jí poděkovat, ona mi dala prst na pusu a snažila se mě utišit, pak mi zašeptala „Nesnaž se mi děkovat a raději pojď se mnou na kafe, potřebuji získat pár informací o městě, kde se mám ubytovat a tak“. Snažil jsem se jí naznačit, že nemám peníze, ona máchla rukou a ukázala, ať jí následuji.
Sedli jsme si v kavárně Wild Cafe a objednali si oba velké latte.
„Jak se jmenuješ?“.
Ptala se mě a čekala okamžitou odpověď. Já se podíval ven z okna, kde začalo hustě sněžit a obrátil se na ní „Promiň, ale já už musím jít“.
Pomalu se zvedal ze židle, ona mě však zastavila.
„Nevadí mi, kdo jsi, nebo co si provedl v tom obchodě, vlastně nebýt mě, měl by si velký průšvih!“. „Průšvihů mám teď už tolik, že je nestíhám řešit“.
„Prosím zůstaň, vážně se mi nechce mluvit s někým z těch buranů z tohoto městečka!“. Zhnuseně se podívala na lidi okolo nás.
Přemýšlel jsem, pak jsem si ale sedl. Ona se na mě usmála a zeptala se znovu, jak se jmenuji.
„Mé jméno je Danny“.
„Ráda tě tedy poznávám já sem Rosie“. A podala mi ruku.
„Co by si tedy potřebovala vědět, mám dost na spěch“.
„Kde bych se tu mohla ubytovat?“.
„Půjdeš-li dál po silnici, narazíš na malý hotel Sleeping Night“.
„Danny tam jsem byla a hotel je uzavřený“. Zklamaně se na mě podívala.
„Tak to mě mrzí, ale jiné hotely tu nejsou, bohužel.“
„Já ale nemám kde přespat celý týden, jsem tu pro to, abych napsala článek do novin o zdejších lesích a městečku. Bylo mi řečeno, že ten hotel funguje“. Smutně se podívala na svou kávu a s rukou opřenou o stůl jí míchala malou lžičkou.
„Já s tím ale nic neudělám, omlouvám se, teď už půjdu“.