Růže - 3.část - Zimní Les

Děkuji za přečtení této mysteriózní povídky a pokud si chcete přečíst další části, tak zavítejte na můj osobní web.
http://matejpise.cz/
Děkuju! :)


Lehce na ní bylo vidět, že má ze mě strach.
„Už to všechno chápu, jsi troska, která nemá nic než drogy, na kterých přežívá“.
Papírky se mi v puse rozpustili a já opustil své vyhřáté křeslo. Zlostně jsem láhví hodil o stěnu. Střípky skla se rozlétly po celém baráku.
„Co jsem měl dělat? Já na vybranou neměl tak jako ostatní!“.
„Vždy je na vybranou“.
„Není, jsou to jen řeči, aby si cítila, že situace taková není, ale všichni se mýlí“.
„Ale podívej se na sebe, co děláš, jak žiješ!“.
„Mám se fajn, už neřeším to, že bych mohl žít lepší život, protože to nejde!“.
Sebral jsem se a vzal si ze skříně kabát, vyšel z baráku. Už sem jen slyšel větu „kam jdeš?“.
Brodil jsem se sněhem a snažil se najít jedno místo, na kterém jsem vždy přemýšlel nad svým životem.
Byl to útes, nebo spíše zničená skála, pod kterou dřímala obrovská propast. Místo, kde ležely mé otázky jako například „má cenu pokračovat?“.
Sedl jsem si na kraj skály a koukal do dálky.
Když jsem se vracel domů, Rosie už tam nebyla. Našel jsem jen vzkaz.

Jdu do města, omluv mě za to co se stalo.
Jdi si vlastní cestou, jestli ti vyhovuje.
Budu jen ráda.
Rosie…

V tu chvíli jsem si uvědomil, že je už celkem tma a není vidět na krok. Pokud šla opravdu do města, tak to v noci bylo nemožné, tedy aspoň pro lidi jako je Rosie.
Šel jsem jí tedy hledat do nekonečné tmy.
Podle jejích stop ve sněhu jsem lehce zjistil, kudy šla. Následoval jsem stopy a po chvíli narazil ale na úplně jiné. Byli větší a byli vyšlapané hlouběji. Začal jsem mít strach, což bylo u mě v denním pořádku, byl to však strach o někoho a ten sem neznal. Místo chůze jsem volil běh. V horách jsem běhal neustále, jak pro dřevo, tak do města. Stopy neustále pokračovali, až mě zavedly pod medvědí skálu. Byla to turisticky vyhlášená jeskyně, do které se už jen odvážili lidé, kteří mě neznali nebo se nebáli medvědů.
Najednou jsem zahlédl vysokého muže, který držel Rosie. Ihned jsem k němu vyrazil.
„Nechte ji na pokoji a otočte se na mě!“.
Chlap se otočil a já zjistil, že je to ten dřevorubec, co bydlel kousek ode mě.
„Neboj se Danny jen sem někoho, slyšel venku, myslel jsem, že je to medvěd, ale ona to byla tahle křehká slečna, která zabloudila v lese“.
„Jen jsem se tu chtěla schovat, protože sem už neviděla na krok“.
„Však v pořádku, jenže sis vybrala špatné místo, zde leží Medvědí jeskyně a opravdu tu občas jsou“. Vysvětloval jí dřevorubec.
„Odvedu ji, jděte se vyspat“. Odpověděl dřevorubcovy a šel k Rosie.
„Naposledy mně po dnešku uvidíte a budete říkat, že jste se mnou v životě nehovořila ani nikam nešla, je vám to jasné?“.
„Nebojte se, to se nestane“. Rosie, souhlasila a vyšli jsme na cestu.
Celou cestu do města jsme spolu nepromluvily, ani se na sebe nepodívali. Když jsme konečně stály na kraji silnice a koukali na sebe, tak mi podala ruku a ve slovech „sbohem Danny“ odešla.
Už jsem viděl jen její obrys, který se pomalu ztrácel v daleké, zasněžené cestě. Dostal, ze sebe myšlenku, že by mě to bylo líto a vracel se pomaličku zpátky.
Když jsem došel domů, popadl jsem další láhev whisky a sedl si zpět do křesla. LSD pomaličku zabíralo a oheň, který měl svou vlastní barvu se změnil v modrou. Místnost se zatemnila a v hlavě mi hučeli poslední slova Rosie „sbohem Danny“.
Nemohl jsem jí dostat z hlavy, kde se vzala, proč mi pomohla, proč se mnou mluvila a věřila mi?