Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Povinnost k radosti

V člověku je to divně zařízeno. Kdyby sebevíc hloubal o vážných
a i smutných věcech a měl sebevíc starostí, něco, někde, nějak se
v něm najednou rozsvítí a člověk má radost. Třeba utíkáte ráno do
práce, ráno je strašně zmrzlé a plné mlhy a ošklivá ulice, ve které
bydlíte, najednou není ošklivá. Nahoře se prodírá sluníčko na kostelní
věž matným, sporým odleskem a najednou vám vjede čertovina do
nohou a nějaká písnička do hlavy, chtělo by se vám tančit a utíkat
a dovádět, na všechny lidi se podíváte přívětivě, dveře úřadu otevřete
dokořán, najdete tam mrzuté tváře nevyspalých kolegů a řeknete
tak hezky „dobré jitro“, že střízlivou místností zafičí větříček dobré
nálady. A to se vám přihodí uprostřed největších starostí a trápení
všedních dnů, přepadne vás to nečekaně jako loupežník a praví
vám: je‑li na světě nějaké štěstí, tedy jsou to tyto chviličky živelné
radosti a nic jiného. Jedna minutka radosti ve vás vyčistí všechno, co
způsobily hodiny útrap, a pomůže vám na nohy víc než nekonečné
úvahy a rozjímání. Jakmile přiletí, dovedete popadnout všechno za
pravý konec a vědomí, že jste něco popadli za pravý konec, je jedna
z vítězných radostí. A taková vítězná radost vám přidá sebevědomí
a každá kapka sebevědomí je jako kapka zdravé, čisté, mladé krve.
Nevím, kdo to kdy řekl, že utrpením člověk získává na ceně, ale
strašlivě lhal, ať to byl kdokoliv. Utrpení moří, hryže a deptá. Radost
omývá a narovnává.
Řeknete mi: pohleď na bohaté lidi, mají, čeho se jim zachce, radosti
celé zástupy, a je mezi nimi málo cenných lidí.
Ale já nemyslím na bohaté lidi, na rozmařilé, choulostivé a lenivé.
Mluvíme o té pozemské radosti, která převrhne štěně na záda, která
honí kotě za klubíčkem, mluvím o radostech zdarma, o radostech
lidských, chudých a prostých. Je to radost přirozená a záhadná, jako
je všechno přirozené záhadné, je to živelná radost z barev, slunce,
příjemnosti, písně, rytmu, zdravého ovoce. Zkrátka, mluvím o radosti
pro nic za nic.
Naše doba nám přinesla málo ideálů. Bůh ji za to odměň. Ze všech
ideálů předešlých dob se v naší době staly věcné, dostupné, jadrné
a pozemské věci. Nechce se na nás, abychom byli dobří pro království
nebeská, nýbrž abychom byli dobří ihned, pro tuto zemi a ihned
pro ty kolem sebe. Všechny morální ideje nejsou konec konců nic
jiného než jakýsi ušlechtile vyjádřený vnitřní policejní pořádek
a moudrá opatření, jak bychom spolu co nejlépe vyšli a jak bychom
se zabezpečili jeden před ostatními. Je to skoro totéž, řekne‑li někdo
„hřích“, anebo „šoking“, je to jen sto let od sebe a myslí se tím něco,
co druhým ubližuje. Nabývá‑li dnes slovo „šoking“ zakysle zplesnivělé
příchuti, tedy jen proto, že máme nové, o to lepší předešlých, oč je
prostěji a tvrději vyjádřeno: být druhem všech.
Je to skoro výchova k novým dobám, výchova k zdatnosti, práci
a umírněnosti. Nepůjde bez těžkých námah. Potřebujeme ji podnikat
s radostí a bez zchoulostivělosti scestné a mozkově rozeklané
generace, ze které jsme jen tak tak vyvázli. Potřebujeme se tužit
a nefňukat.
Posadíme‑li se, abychom se zahloubali, narazíme na záhadnost
světa a na vlastní pohodlnost, která tu záhadnost tak ráda využívá.
Vymyslíme si pak filosofická slovíčka o marnosti světa
a o nespravedlnosti přírody a lidí, zaboříme se do nějakého hoře
a řekneme si: „Já bych třeba i pracoval, ale když jsem tolik
nešťastný!“ A pak zase, když se nám něco nepovede, jak by mělo,
řekneme: „Bylo by se to povedlo, ale v dnešním světě se daří jen
darebákům. Já jsem však, jestli víte, takový citlivý, hloupě poctivý
a nemoderní člověk.“
A chceme, aby nás pochválili za to, že se nám něco nepovedlo.
Jakmile se nám však podaří zaradovat se pro nic za nic, podaří se
nám najednou všechno. Radost zkracuje myšlenky, staví je na nohy
a učí je běhat. Obouvá jim stomílové boty, hup, a než se nadějete,
jste tam, kam jste se s trudností nikdy dostat nemohli. Ve vteřince se
vám vyjasní, co bylo zamotané jako bavlnka, dokud jste se ještě vší
silou nechtěli a nesnažili radovat. Něco se ve vás rozběhne a bere
vás s sebou. A než se nadějete, vykonáte něco, pak po druhé a po
třetí a pak už se dostaví radost z konání a z práce, ta nejtrvalejší
a nejúrodnější radost, která dovede zachraňovat životy.