Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Neznámé paní

Minulý týden jsem našla na psacím stole dopis, jehož konec jakousi
nevysvětlitelnou náhodou chyběl. Neznám tedy ani jméno, ani stav
pisatelky, nedozvěděla jsem se tedy ani, proč právě mně jsou
adresovány chvatné, rozčilené, šikmo letící řádky sympatického písma
– a otázka, kterou mi kladou, je tak neobvyklá, že jí chci věnovat
sloupec, tím spíše, že je palčivá a týká se nás všech.
Zněla: co má počít žena, jejíž muž je nevěrný?
Jako žádná věc na světě, ani tato nestojí samostatně. Nevěřím
v morálku povšechných kodexů. Kolik srdcí, tolik schopností, tolik
vin a tolik bolestí. Nikdy bych se – z úcty k člověku – neodvážila
říci: udělejte to či ono. Ale přece je mnoho společného nám všem
a manželská nevěra je problém, o který jednou zavadí skoro každé
manželství.
Především: myslím, že je třeba si uvědomit, že nevěra mužova
a nevěra ženina nejsou viny stejného – řekněme – nivó. Nejsou
prostě fyziologicky; nejsou proto, že žena má ke svému sexuálnímu
životu jiné povinnosti a jiné zodpovědnosti než muž. Žena se může
stát matkou, mateřství je jejím posláním a úkolem. Ukládá povinnost
čistoty a přímočarosti sexuálního života i tam, kde je to těžké. Muž
je volný a svobodný. Totiž fyziologicky. Pro něj neznamená sexuální
život směsici rozkoše, povinností a strádání. Pro něj je sexuální život
jedině radostí a potřebou do té míry, pokud je radostí. Chci jen říci:
čin, který je u ženy plný vážných fyziologických konsekvencí, je pro
muže fyziologicky nezávazný. To je však rozhodující rozdíl.
Jsem daleka toho, abych hájila nevěru vůbec. Manželství má smysl
právě jen tehdy, je‑li sloučeno věrností. Věrnost není jen čistotnost,
věrnost je podmínka upřímnosti, otevřené cesty druha k druhu,
úzkého lidského spojení. Ale ovšem, všichni jsme jen lidé.
Neznámá smutná paní, která jste mi napsala tak zoufalý dopis:
nebuďte tak nespravedlivá k muži, kterého milujete a který je otcem
vašich dětí. Především se zamyslete nad sebou. Vzpomeňte si na
všechno, co předcházelo. Snad jste nebyla dost pozorná? Snad jste
nebyla dost trpělivá, přívětivá? Snad jste se dost nezajímala o jeho
drobná přání a drobné starosti? Které posloucháte denně a léta?
Snad vás už omrzely? Snad jste si nedala dost záležet, abyste se mu
líbila? Snad jste ve spěchu, starostech, práci zapomněla být hezkou
a půvabnou? Snad jste, umořená starostmi, dost nedbala, aby vás
nalezl usměvavou a trpělivou? Muži jsou velcí chlapci a vždycky to
jen tak vypadá, jako by rozuměli životu. Ve skutečnosti rozumějí
jen sobě samým. Ale milujete‑li, co na tom záleží?
A když jste se dozvěděla o mužově nevěře, jak jste se k němu
chovala?
Vidíte, a třeba je to hořké, stárnoucí žena, která má děti, musí
umět trochu mateřské lásky přenést na svého největšího chlapce,
na svého muže. Pamatujete si, jak naše maminky mlčely ke všem
bojům našich dětských srdcí a jak jsme si myslely, že nic nevědí
a že nám nerozumí? A pak jak nám jedno slovíčko prozradilo, že
všechno věděly, že trnuly strachem o nás a že byly jen skálopevně
přesvědčeny, že zvítězíme, a čekaly, až se vrátíme? A pamatujete si,
jak jsme byly přijaty, když jsme se opravdu vracely? Bez slovíčka
výčitky a jako by se to rozumělo samo sebou. Najednou jsme pak
věděly: co hledám ve světě, když můj domov je tady? Vidíte, to je
snad to, čeho je třeba. Muž, který stojí na rozcestí mezi dvěma
ženami, má vždycky konflikt dvou pocitů: lásky a přátelství k jedné,
touhy k druhé. Muži však nesnesou rozpory, každý rozpor je činí
sobeckými. A jeho cesta se prostě obrátí tam, kde je příjemněji.
Žena sebedražší a milovanější ztrácí na ceně, má‑li uplakané oči,
utrápený obličej, šíří‑li kolem sebe atmosféru bolesti, a hlavně
tenkrát, je‑li možno ji přirovnat k veselému děvčeti. Chcete‑li udržet
svého muže, buďte příjemnější než jeho milenka. Opravdu, velice
těžká úloha. Žena, po léta tak známá a po léta tak všední společnými
starostmi, a děvče, které přiběhne na hodinu a zmizí – jak těžká
úloha pro první, jak lehká pro druhou! Ale vy ho máte ráda, paní.
Vy ho máte ráda a vám na něm záleží. Záleží vám na dětech a na
domácím míru. Nuže, buďte statečná.
Muži jsou, opakuji vám, velké děti. Potřebují zkoušet své síly jako
malí školáci. Potřebují potvrzení své existence. Potřebují občas slyšet,
že jsou hezcí, silní, výborní. Potřebují si dokázat, že jsou ještě
mladí. Někdy je to nevinná touha po něčem neznámém, někdy
zvědavost, jindy troška zalíbení. Věřte mi, obyčejně to nejde hluboko.
A často se stává, že vlastní žena dociluje svým chováním opaku
toho, co si přeje. Shovívavý úsměv a trpělivost by vašeho muže brzy
z romantiky vyléčily. Tragické gesto, scéna, výčitky, hrozby učiní
z komára velblouda. Ztrpčíte mu život a to nepromine žádný muž.
Že ano, vy jste kdysi slibovala, že mu budete přítelem? A věřím,
že jste byla ve všech starostech. Dnes stojíte na hranici, která třeba
není stářím, ale dává tušit stáří. Vy máte děti a jste ženou. Jste jistě
připravena bez hořkosti na dny stárnutí. Nevíte, kolik bouřek vyvolává
v muži strach před tím, že zestárne. Myslím, že muži prodělávají
dvakrát v životě krize, jednou v pubertě, jednou před zestárnutím.
Domov, ženu, děti, všechno dovedou zapomenout. Jen strach je
osedlá.
Řítí se do vášní, třeba velikých a silných. Nuže, teď mu buďte
přítelkyní, pochopte ho, usmívejte se na něj a počkejte. Uvidíte, že se
vrátí.
Nespílejte, paní. Proto, že trpíte, nejsou ještě ti, kteří vám působí
bolest, podlí. Proto, že jste v právu, nejste ještě bohatá. Věřte mi,
někdy je strašně, nelítostně, mizerně málo být v právu. Nic si za to
nekoupíte. Ti, kteří vám ubližují, jsou také asi v právu. Obyčejně
jsou lidé v právu, a přece jsou ubozí a týrají se. Pochopte, o právo
tu nejde. O srdce jde. Skutečně jedině o srdce. Nuže, buďte
velkomyslná.
Nebojte se trochu té bolesti a žárlivosti. Buďte dobrá. Mějte
ráda jeho a ne sebe.
Všechny zákony o rozvodech, manželské nevěře, cizoložství
atd. jsou, odpusťte mi to slovo, pro kočku. Co jimi kdy bylo ve světě
dosaženo, podívejte se kolem sebe, každý žije podle tajemných
sexuálních sil a každý stojí pod zákonem, jemuž sám nerozumí. Buď
žena dokáže být takovou, aby jí muž chtěl být věrný. Anebo musí
snášet jeho nevěru, nechce‑li ho ztratit. Ale ke každé vině je třeba
dvou: i ten má vinu, kdo se provinil, i ten, kterému bylo ublíženo.