Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Kavalír

Když mi bylo asi čtrnáct let, dostala jsem první pugét, opravdový
pugét od Dittricha s vizitkou a stálo na ní slečně, před celým světem
a před očima všech, a dostala jsem jej za první hubičku od prvního
kavalíra. Chcete vědět, jak to bylo? Byla to víc smutná než veselá
historie a ještě dnes na ni vzpomínám s trošičkou tesknoty: Tátův
přítel, starý lyžař a sportsman rada M. těžce onemocněl šedým
zákalem a měsíc byl v nebezpečí, že ztratí zrak. Byl to člověk ze „staré
školy“, tanečník valčíků, starý mládenec, poctivý a přímý, nezbabělý
a neprospěchářský v lásce jako v penězích, prostě kavalír, jakých
dnes nevidět. Navštívila jsem ho tehdy v nemocnici a v dětské
bezhlavosti jsem mu koupila kytičku fialek – když mne však uvedli
k nemocnému, který měl zavázané obě oči a seděl v temném pokoji
nečinně celé dny v hrozné nejistotě, jestli ještě vůbec kdy uvidí,
popadl mne za tu kytici fialek, tak ledabyle, bezmyšlenkovitě
koupenou, strašný stud. Nemohl ji přece uvidět. Mučilo mne, že nesu
dárkem člověku něco, co ho spíš zabolí než potěší, a že mu přicházím
připomenout, jak je ubohý, a v touze napravit to a darovat mu
honem něco, co by i při zavázaných očích pocítil, vzala jsem ho
kolem krku a dala mu hubičku. Byla to první a nebyla dobrá. Byla
neholená a také se v horlivosti a v nepřipravenosti svezla trochu
na nos a z nosu na bradu. A mimo to teď, když už bylo po ní, bylo
smrtelně těžké něco říci nebo vysvětlovat, a tak po trochu
nesrozumitelných slovech, že „to tak není“ – ačkoli jsem vlastně
nevěděla, co si myslí, jaké to je – kapaly mi docela holčičkovské
slzičky po tvářích. Ale doma už na mne čekala kytice krásného,
zimního bezu a stálo na ní „slečně“. A na vizitce několik slov
o „nejhezčím dárku nemocnému“, důkaz, že velmi dobře věděl, „jaké
to je“. A táta tenkrát povídal: „Vidíš, to je kavalír.“
Kavalír! Typ, který teď najdete málokde. Na cestách, v hotelích, na
dráze, na plážích, na ulici, všude jsou muži, vůči nimž se žena, která
nechce být obtěžována, musí bránit. Protože i služby a úsluhy jako
přinesení sklenice vína do kupé, pozvednutí kufru, zdvihnutí balíčku
i tyto službičky obyčejně bývají obtěžováním, jelikož jsou
doprovázeny pohledem, úsměvem, který dokazuje, že nejsou tak
docela zadarmo: a o to běží. Jednání kavalíra má za podklad
samozřejmou nutnost úslužnosti muže k ženě. Celé jednání dnešního
„kavalíra“ má za podklad ochotu muže k hezké ženě. A to je, viďte,
veliký rozdíl?
Pravda, že se mění svět a lidé v něm, a dnešní žena není tak
nesamostatnou – a ani tak uzavřenou a ctnostnou, jako byla dříve.
Dnešní samostatné, sportovní děvče si počíná od maličkostí jinak.
Nese si batoh samo. Platí za sebe samo. Vydělává si samo, uživí se
samo. Rozumí burze, kurzům, finančním transakcím, dovede řídit
obchodní záležitosti od zákazníka až k bernímu úřadu, mluví několika
řečmi, volí v politických volbách, čte noviny a sleduje politický
vývoj, řídí auto a navštěvuje přednášky. Vůči takovým faktům je
fakt poslané kytice, uprázdněného místa v tramvaji nebo podání
novin v rychlíku snad směšnou a titěrnou událostí. Proč by měli
muži zaujímat úslužné stanovisko vůči ženě, která vší silou prosazuje
rovnoprávnost vlastní samostatnosti? Proč by měli muži stát
v tramvaji a ženy sedět, nejsou‑li více ženy bytostmi, které si přejí
být chráněny? Proč by se měli muži podrobovat námahám denních
drobností, nepřiznávají‑li ženy, že jsou slabšími?
Ale tak docela to přece jen není, třebaže na tom něco málo pravdy
je. Kavalírská úslužnost muže k ženě není přece zařízení sociální péče.
Mužská pomoc ženě spočívá na určitém erotickém fluidu. Je to kus
vděčnosti, kterou cítí ušlechtilý muž k ženě, k matce, milence. A ženě
sebesamostatnější taková úcta přísluší a nikdy ji nebude považovat
za podceňování své samostatnosti, ale za pozdravení svého ženství.
Je ovšem pravda: záleží na ženě, jak se k ní muži chovají. Jsou
ženy, ke kterým je směšné chovat se uctivě, a bohužel, je jich hodně.
Žádají něco jiného než zdrženlivou uctivost. Ale vím určitě, že jen
ve vzácných výjimkách není žena zodpovědná za to, jak se k ní muži
chovají. Chci říci jen tolik: stěžujeme si, že vymírají kavalíři, a právem,
nevidím jich mnoho kolem sebe. Ale není vina v nás? Neměly
bychom se chovat tak, aby mužům nezbylo než být kavalíry? Co
myslíte? Jistě je lépe počít s obviňováním u sebe, a ztratíme‑li něco,
uvědomit si, proč jsme to ztratily.