Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Dva dopisy,
ze kterých by byl autor udělal novelu,
kdyby to byl dovedl

Milý příteli!
Kladeš mi nezodpověditelnou otázku. Jak bych mohl já, který
neznám ani Tvůj vztah k Tvé ženě, ani Tvůj vztah k tvé milence,
radit, máš‑li se dát rozvést a oženit se podruhé, nebo
máš‑li zůstat u své ženy? Co mi pomůže, že Tě, jak píšeš, skrz
naskrz znám, že znám i Helenu, Tvoji ženu, i Soňu, Tvoji milou?
I když dopodrobna znám tvoji situaci ve světě, i když si říkám,
že k rozvodu není vnějších překážek, že Ty i Tvá žena jste
finančně nezávislí, že tu není dětí, že tu není ani společného
materiálního pouta, jako obchod, zaměstnání – co to vše znamená
a co je tím už řečeno? Zhola nic. V tomto nejniternějším
rozhodnutí Ti nemůže nikdo poradit ani pomoci, to je tajemství
Tvých citů, nervů, srdce, duše, nikomu je nemůžeš vylíčit,
a i kdybys je líčil: nikdo nedovede pochopit druhého hlouběji,
než sahají jeho vlastní zkušenosti. Nemohu Ti tedy naprosto
radit. Povím Ti jen vlastní zkušenost, která snad ani za mnoho
nestojí, jako všechny zkušenosti. Ale v takovém případě, kdy
druhý potřebuje našeho účastenství, je asi dobře vyrukovat
s ní na světlo boží, a to je jediné, co pro Tebe mohu udělat.
Představuješ si svět stále ještě jako mladí lidé. Stále ještě
věříš, nebo se vší silou se pokoušíš věřit, že život někam
vede, že léta někam ústí, že se dociluje určitého výsledku, že
se dosahuje něčeho konečného. Jakmile se jednou podíváš
na život tak, jak si to zaslouží, uvidíš, že to je jen narození
a smrt a ta doba mezi tím. A pak okamžitě oceníš věci, kte-
rým dnes sotva přikládáš váhu: vnitřní pořádek a urovnanost
duše. Je to asi jako dobře zavedený obchod se štítkem na rohu
ulice po pradědečkovi. Běží neviditelnými kolejemi a dodává
životu něco solidního. Solidnost je sice nehybnost a už tím
tedy beznadějná věc. Ale beznadějné věci jsou věci velikých
moudrostí, připustíš‑li, že naděje je pocit udělaný pro lidi,
kteří nesnesou přítomnost. A před touto životní solidností
jsou pocity jako láska, touha „začít nový život“, zamilování se
pouhé pošetilosti. Nespadají v jedno středisko, není možno
nahradit jedno druhým. Koneckonců není mnoho rozdílů
mezi tím, prohraješ‑li život s nadějemi, nebo prohraješ‑li jej
bez nadějí, a že jej, chlapče, nakonec přece prohraješ, máš
docela jisté, protože zestárneš a umřeš. To je přece jediná
prohra, kterou lidský mozek může připustit. Je to prohra těla
a jediná prohra bez odčinění.
Ještě něco si představuješ kupodivu nedospěle: stále Ti
připadá, že máš zvláštní, výjimečný osud, výjimečnou duši
a výjimečné pocity. Můj milý, všichni jsme měli otce a matku
a všichni máme nějaký flíček země, kam nás zakopou. Proti
těmto ohromným, centrálním společenskostem málo vydá,
máme‑li černé, nebo plavé vlasy, máme‑li hokynářství na
Rynečku, nebo domek v Cotagi. Tak nebo onak: všichni máme
strach před smrtí a zaháníme jej, jak každý dovedeme, milujeme,
pracujeme, máme ideje, bijeme se, prostě utrácíme čas
podle svých různých nadání. Tvé bolesti vytrpěl skoro každý
a Tvé touhy zažil také skoro každý. Uvědomíš‑li si to, bude Ti
lehčeji, jednak proto, že uvidíš, že většina lidí je přežila a že je
pravděpodobné, že i Ty je přežiješ a nějak, kdoví jak, ale nějak
se přece dostaneš na druhý břeh. A pak také proto, že uvidíš,
že každý v podobné situaci provede nějakou pošetilost. Že ji
pravděpodobně provedeš i Ty, a že přesto budeš žít dále. Je
to divné a snad se na mne rozzlobíš. Ale představ si, představ
si docela pokojně, že za rok bude svítit totéž slunce na louku
plnou kytek a záhyb řeky v rovině.
Proč tvrdím, že se dopustíš pošetilosti? Protože každé rozhodování
mezi dvěma předměty je pošetilostí. Máš žít tak,
abys nepřišel do situace, kde je nutno rozhodovat se, a základní
chyba se stala ve chvíli, kdy jsi tuto situaci dopustil. Ostatní
už nejsou chyby, ale důsledky prvního kroku, který vede za
sebou celou řadu dalších, nad nimiž už nemáš moc. Ale vlastně
jsi dnes, kdy se máš rozhodnout mezi dvěma ženami, v jakési
plné a nějak i šťastné situaci, protože máš celek, sestávající
z obou polovin. Díry, které vykazuje Tvoje manželství, vycpáváš
svým poměrem a slabiny poměru posiluješ manželstvím.
Dopouštíš se další chyby, představuješ‑li si jedno z obojího
jako samostatný celek. Cena člověka je v jeho omezení, jen
v omezení se vlastnosti vyvíjí dokonale. Je to asi tak, jako by se
člověk specializoval na něhu, vážnost, rozpustilost nebo citlivost.
Některá z vlastností převládá a jiné chybí, asi jako chemik
nemá ponětí, jak se okovávají kobyly, a pořádná pradlena
netuší, jak se vyrábí parostroje. Každý člověk vytváří kolem
sebe atmosféru své centrální vlastnosti. Jsou lidé, s nimiž je
veselo, lidé, s nimiž je ctižádostivě. Jiní, s nimiž je odvážně,
a jiní, s nimiž je beznadějně. Máš‑li dvě ženy, máš dva světy
a není náhodou – tolik instinktivního smyslu pro rovnováhu
je v člověku – že to jsou právě světy protikladné, doplňující
se. Ať se rozhodneš pro kteroukoli ženu, ztratíš druhou, to
jest, ztratíš druhý svět a ten, který doplňoval druhý. Nebudeš
mít jednu ženu, budeš mít jednu bez té druhé: nebo jednu
a stesk po druhé. Můj milý, dovol, abych mluvil cynicky: budeš
rozhodně litovat, ať se rozhodneš pro kteroukoli.
Zapomínáš na důležitou věc: že láska manželská se liší od
druhé lásky v podstatě, a nikoli podle člověka. Manželství je
takřka oficiálně zařízeno pro věčnost. Společnými starostmi,
společným nábytkem. Jednou se to harampádí koupilo a během
let rostlo, dostávalo obličej a utvářelo se jako živá věc.
Uprostřed tohoto světa proudila láska, neohrožená světem,
ale ohrožená sama sebou. Když uhasínala, živily ji společné
hrníčky, společné účty za uhlí a nový, společně milovaný
obrázek v rohu pokoje, poezie každodennosti, tichá jistota
známého. Lásku k milence však nepodchytíš skutečností ve
chvíli, kdy prchá. Ve chvíli, kdy na své milé začneš nenávidět
to, co jsi dříve miloval – křehké prstíčky, tenkrát tak něžné,
dnes tak protivně nepevné, malé uši, před rokem tak nádherné
a dnes tak divně bledé – v té chvíli je konec. Není tu
společné půdy pro život. Je tu jen nahá láska, jak okradený
člověk. Kdyby Soňa byla Tvoje žena a Helena Tvoje milenka,
nemiloval bys je toutéž láskou, jako je miluješ dnes, ale
opačnou. Soňa by byla ta žena, na které bys visel, pln soucitu
a vděčné lidskosti, a Helena rozčilující hvězda, se kterou by
Ti připadal svět otevřený.
Řekněme, že se svěříš své ženě a že od ní odejdeš k „novému
životu“, jak to jmenuješ. Mezi starým a novým životem je,
hochu, strašlivá hranice. Tou je rozloučení. Ve chvíli, kdy se
podíváš do té tváře, která provázela Tvoje dny po léta, usmívala
se, plakala, zpívala, a to všechno společně s Tebou, nalezneš
v ní vzpomínku na všecko, co jsi kdy s ní prožil: jakže, tuhle
známou tvář už nikdy nespatříš, ta slovíčka tajemného slovníku
už nikdy nevyslovíš a nikdy se už nebudeš vracet domů,
věda na schodech, jak Tě přivítá? Ten člověk tady léta vedle
tebe žil a teď, hned, najednou že má zmizet? Snad bude jednou
nemocný, snad bude plakat, snad bude chudý a opuštěný. Snad
bude jednou umírat, ten člověk, kterého tak znáš. Strašlivá
bolest Tě sevře. Víc než bolest. Nejstrašnější peklo. Celý tento
boj života a lásky měl jediný smysl: mít druha pro stáří a druha
k smrti. A dnes se toho jediného smyslu vzdáváš? Budeš tak
nekonečně trpět, že Ti bude připadat, že nemáš nikoho na světě
kromě toho druha, kterého už nemiluješ. A budeš‑li mít dosti
sil, abys přesto odešel, dopadneš do druhého světa vyčerpaný
jako poraněné zvíře.
Možná, že tam dopadneš jako kočka na všecky čtyři a uzdravíš
se. Ale věčné nebe: co potom? Zase „nový život“? Zase tentýž
boj člověka s láskou? Zase harampádí, hrníčky, účty za uhlí?
A v nejlepším případě, po létech získáš zase druha pro stáří
a druha k umírání a proč tedy, proč tedy jsi nezůstal?
Drahý příteli!
Děkuji Ti tisíckrát za Tvé upřímné psaní. Kdybych dovedl vnutit
své srdce do pocitů, které snad bude cítit za rok, za dva, za
deset, myslil bych si asi totéž, co Ty. Snad by to byla jediná
opravdová moudrost: myslet kupředu, myslet jako zkušení,
dokud jsme nezkušenými. Kdyby se však dala spojit intenzita
s rozvahou stáří, vypadal by svět asi jinak. Snad máš doslova
pravdu, věřím Ti, ale nezažil jsem to. Jdu si pro to. Jdu a neslibuji
si vítězství, nemám kde a nad čím bych vítězil, už pouhý
odchod je vítězstvím. Vyprázdnil jsem svůj život jako sklenici
vody a budu jej naplňovat znovu. Vím, odvahy se odměňují,
odvahy se trestají. Vím, všechno je dvojsečné, vím, za všechno
se platí strašně a na obou březích a vždycky přijde litování
minulosti. Ale opravdu, pokaždé svítí na jaře slunce na louku
plnou kytek. Je‑li to jediná jistota na světě, chci se jí držet
křečovitě.
Nuže, předrahý, odjíždím do Paříže, pak do Londýna a pak –
kdoví kam. Kdožví, kdy se vrátím, a kdoví, co tam zažiji. Ani
se nebojím, ani se netěším a čekám jen, připraven k dalšímu
životu. Je velice možné, že řeknu za rok příteli, prosícímu mne
o radu, totéž, co jsi Ty řekl mně. Ale to je právě to, co stojí mimo
dvojsečnost světa a mimo všechny myšlenkové zkušenosti
jako strašlivě pevný zákon nad námi: že nejsme polepšitelní.
Že nevíme, dokud nezkusíme. Že nedovedeme žít lépe než
druzí, kteří jdou před námi.
Tvůj Jiří