Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

O umění potěšit

Stane‑li se vám něco zlého, máte‑li bolest, hoře, starost, potká‑li
vás nějaká osudová rána, jste‑li nemocní, zkrátka jste‑li nešťastní
a svěřujete se lidem, dostane se vám všelijaké útěchy. Jedni si myslí,
že to, co se vám přihodilo, musí stůj co stůj vylíčit v růžovém světle.
O nemoci praví, že se vyléčí, o hoři, že za pár let přejde. O mrtvém,
že je mu tam lépe, o dluzích, že to nebude tak zlé. Se zuřivou
tvrdošíjností neslyší a nevidí nic jiného, než že vám vlastně není tak
zle, jak si myslíte, a že to vůbec není takové, jak si představujete.
Sotva otevřete ústa, už všechno vědí, všemu rozumí a okamžitě
usoudí, že to dobře dopadne. Názor na vše si vytvoří s urážlivou
nedbalostí a aniž by si dali nejmenší práci pochopit váš stav. Říci
něco pesimistického považují za netaktní a soucitného za trapné,
za „šoking“. Být smutný je vlastně vůbec „šoking“, společensky
předepsaný stav je mírná veselost, nevtíravé sebevědomí a ta nutná
dávka optimismu, která postačí, abychom nevyprávěli věci hrozné,
ale vždy jasné, milé, neobtěžující.
Ale jsou i horší. Začnou vám radit. Vše, co jste dosud proti své
smůle podnikli, je nesmysl. Oni tomu přece znamenitě rozumí
a vůbec je to nenapravitelné neštěstí, že jste se na ně neobrátili již
dříve.
Musíte to udělat tak a onak. Za týden bude po bolesti. Mají stejný
recept pro bolavé koleno jako pro zklamané srdce. To všecko je
maličkost.
Vytáhnou zápisníček a vnutí vám adresy, recepty, anonce,
jména mastiček, lázní, lidí.
Znám však ještě horší. Řeknete první větu, nedojdete ještě ke
konci a tu vás vezmou pod paží, mávnou rukou a spustí: „Copak to.
To já, když jsem byl loni tam a tam, stalo se mi to a to!“ Následuje
nekonečná historie vlastní smůly a nakonec tu vy sami stojíte
v úloze těšitele (a dobře vám tak!). Těšíte druha půl hodiny, vy–
poslechnete ještě druhý, právě tak bolestný příběh, těšíte znova
a konečně stojíte na ulici sami. Díváte se, jak druhý mizí za rohem,
jako by o kámen na srdci lehčí, protože se mu povedlo udat, jak
velice byl nešťastný a politováníhodný, jak hluboce trpěl, a protože
ho konečně politovali a vyznamenali. Odchází a na patách mu září
vědomí, jak je výtečný, neobyčejný člověk; a vy stojíte uprostřed
ulice, samotní, smutní a opuštění, jako oškubané vrabčátko.
Nejstrašnější však jsou ti, kteří říkají člověku pravdu do očí. „To
je proto, že jsi tak ošklivá,“ řeknou vám. Nebo: „To je proto, že jsi
docela slepá; tvůj muž tě podvádí a ty nemáš o ničem tušení.“ Takoví
lidé se často „nemohou na váš život dívat“ a „museli to říci, poněvadž
vás příliš milují“. Jsou většinou toho názoru, že nejdále člověk dojde,
vidí‑li svůj život „pravdivě, jak je“ (totiž, jak jej vidí oni). „Ty si jen
namlouváš, že ho máš ráda; věř mně, že ho nemiluješ.“ Oni nikdy
nelhali, nikdy nikoho nepodvedli, nikdy se neopozdili, nikdy se
nezmýlili; je to těch devětadevadesát prokletých spravedlivých. Jsou
jako berlínské úřady: čistí, dochvilní, povinnosti dbalí, hrubí a idiotští.
Nikdy neudělali nic proti povinnosti. Ale nikdy by neudělali ani to
nejmenší nad ni.
Je to ku podivu, jak málo lidí dovede říci něco příjemného! Tu
a tam se ještě vyskytují lidé, kteří chtějí a snaží se říci něco
příjemného, ale tím, co řeknou, vás tak hluboce podceňují, jako vás
často podceňují lidé nevkusnými dárky. Mají dobrou snahu, ale
banální srdce a jsou hloupí. Nevědí, co vás těší, a zahanbují vás.
Stojíte před nimi a stydíte se za ně; je vám nepříjemné odporovat
a stydno souhlasit, cítíte, jak to je naprosté nedorozumění, že tu
stojíte na rohu a hovoříte spolu. Cítíte, že půda, na které rostete,
vzduch, který dýcháte, jsou různé a neslučitelné. Nejvíc se hanbíte
za něco docela ošklivého v sobě, totiž za to, že v nejzazším koutě jste
přece jen proti své vůli polichoceni; a když odcházíte, potřebujete
trochu duševní síly, abyste se otřásli a řekli si: to je ale protivný
člověk!
Jednou z nejurážlivějších taktností je ono prokleté dělání jakoby
nic. Máš něco vysloveně ošklivého a velice dobře to víš. Ale všichni
tví přátelé a známí tvrdošíjně dělají, jako by to neviděli. Podle směru
pohledů a podle slaboučkých stínů očí poznáš docela jasně, že to
nejen viděli, nýbrž i dokonale prohlédli. Ale v té maličké nuanci očí
je něco urážlivého. Nelze to ani tak dobře vylíčit, ale jistě to všichni
dobře znáte.
Kde jsou ti opravdu příjemní lidé, kteří opravdu dovedou potěšit?
A jak to jen dělají, že to opravdu dovedou, aniž by se namáhali,
aniž by je někdo prosil, prostě potěší a vždycky řeknou to správné
a právě to, co je třeba? Nemyslím, že něco takového by se dalo naučit
nebo vychovat. Patří k tomu tolik lidsky cenných vlastností
a je nutné být výborným člověkem, a právě proto je to tak vzácné.
Předně nejtěžší vlastnost vůbec: snaha nepodceňovat druhé. Snad
už jste pozorovali na sobě, jak je těžké vidět člověka v příznivém
světle a lehké vidět ho v nepříznivém? Uznat dobré cizí vlastnosti,
k tomu je třeba sám nějaké mít. Lidé, kteří je nemají, druhým je
závidí. Lidé, kteří je mají, nemusejí závidět; jsou jako sytí, jež
nehladoví po soustu druhého. Jsou sytí, a proto mají dobré srdce
a vlídný úsměv pro každého.
Takový člověk musí mít také jinou vzácnou vlastnost: musí mít
fantazii, která by mu pomohla představit si druhého. Obyčejně
chápou lidé jen to, co sami na sobě zakusili. Něco naprosto odlišného
si nedovedou představit, a právě proto, že si to nedovedou
představit, to ihned kritizují a zavrhují. „Jak jen ten člověk může žít
s onou ženou,“ říkají. „Jak je to jen možné, že to cítí tak či onak?“
A chtějí tím vyjádřit, že to je nepochopitelně špatné. To proto, že vidí
jen úzký kruh svých možností a hranice vlastního srdce.
Většina lidí nejen druhé podceňuje, ale i sebe přeceňuje. Svoje
dobré skutky a vlastnosti vidí vždycky v docela neobyčejném,
vznešeném světle. Pro své špatné má nepřetržitou řadu omluv. Ty
omluvy jsou obyčejně správné, jenže každý jimi omlouvá jedině sebe
a nikdy by na stejném principu nepomohl ostatním. A mimo to si
lidé obyčejně postaví nějaký úzký „morální“ svět kolem sebe, jenom
proto, že by nedokázali žít dobře i tam, kde by nebylo úzkoprsosti.
To a ono u nich platí za hrdé, to za ušlechtilé a ono za statečné.
Právě tak neomylně jsou přesvědčeni o tom, co je zbabělé, podlé
a ničemné. Člověk s takovým přesvědčením to má na světě lehké,
poněvadž už vůbec nemusí dál o ničem hloubat a přemýšlet. Už
se nezastaví před podivuhodností lidské duše a před tajemstvím
lidského konání; jemu na světě nepřipadá nic příliš tajemné a nikdy
nepřipustí, že by něčemu nerozuměl. Myslí si, že je chytrý
a spravedlivý; a zatím je osel a hlupák.
A přitom je opravdu lehké potěšit. Vždyť lidé obvykle nechtějí
nic jiného než opravdový zájem. Znám lékaře psychiatrie, který má
obrovskou praxi a jeho čekárna je vždycky tak naplněná, že když do
ní vejdete, řekli byste, onen lékař je patrně nervózní člověk a nemá
nikdy dost času. Když však vstoupíte k němu, najdete klidného,
pomalého člověka. Začnete vyprávět, co vám chybí, a vy už strašně
spěcháte, za zády vám sedí ta plná, nedočkavá čekárna. Ale on je
pokojný a vypadá, jako by nikdy nespěchal. Můžete se rozhovořit
od nejvzdálenějšího konce, vše ho zajímá. Poptá se a pohovoří,
a teprve když už jste řekli opravdu všechno, propustí vás, aniž by
dal najevo nejmenší známku netrpělivosti. Kdybyste ho potkali na
ulici a on nesmírně někam pospíchal, přece vás vyslechne a nikdy
se nedozvíte, že si zoufal netrpělivostí; jsem si jistá, že to je základní
kámen jeho popularity a jeho znamenitých léčebných výsledků.
Jistě jste všichni zažili, že k vám byl někdo hodný a vy si to
zapamatujete na celý život. Třeba se na vás jen v pravou chvíli usmál.
A o druhém víte, že pro vás skutečně něco udělal, a přece se
nepřinutíte k vděčnosti. Je to jistě proto, že je málo vlídných lidí. Je
jich asi proto tak málo, že vlídnost ke každému je
nejvykrystalovanější, nejtěžší lidská vlastnost.