CESTA Z DOVOLENÉ V EGYPTĚ 2. DÍL

Z vašich příběhů - Cesta z dovolené v Egyptě 2. díl
V prvním díle jsme se vydali na cestu z dovolené domů. Z hotelu jsme se dostali na letiště, prošli všemi možnými kontrolami, řešili akutní potřebu našeho syna dojít si na velkou a po několika stresových situacích se konečně dostali do letadla. Vypadalo to, že vše zlé máme za sebou.
Jak naivní jsme byli…
****************************
Kapitán hlásil půlhodinové zpoždění kvůli drobné závadě palivového systému. Několikrát.
Po třetí hodině ráno už jeho optimismus působil lehce komicky.
Méně komicky působil právě přijíždějící autobus.
Zmocnila se mě neblahá předtucha.
Možná, že jsem převtělený Nostradamus, má předtucha se totiž vyplnila.
Letadlo nikam nepoletí, měli jsme si vystoupit a pojedeme zpátky na hotel.
Takže sesbírat příruční zavazadla a zábava opět začínala.
Obě děti spaly. Ne, neklimbaly. Spaly. To pro nás znamenalo naložit a nést mrtvou váhu nereagující na žádné podněty.
Ven na schody jsme se kolíbali „na tučňáka“. Váhu batohu vzadu vyrovnávala váha dítěte vpředu.
Byli jsme vpuštěni do autobusu. Předchozí problém „moc končetin“ vystřídal extrém zcela opačný. Byl jich rapidní nedostatek.
Znovu jsem byl mile překvapen spolucestujícími, kteří, byť řádně nasr… rozlobení, nám pomáhali, jak jen se dalo.
Čekání v letadle vystřídalo čekání v autobuse. Naštěstí jsme seděli a děti spaly. Po nějaké době nás konečně vyhnali z autobusu zpátky do letištní haly. Tam jsme dostali nové letenky.
Každá letenka měla jiné číslo letu. Jiného dopravce. Jinou destinaci. Nějaké informace k tomu chaosu? Neměli jsme.
Po uložení dětí a bagáže jsem se vydal hledat někoho z letištního personálu. Našel jsem, ale neuměl anglicky. Vždyť jo. K čemu, že ano?
Hledal jsem dál a na třetí pokus jsem byl úspěšný a také zčásti uklidněný.
Nepoletíme každý jinam. Letenky byly jen pro forma kvůli systému kontroly, kterou jsem absolutně nepochopil, ale budiž.
Odevzdaně jsem ulehl k dětem a snažil se usnout. Marně. Letištní sedačky by mohly zdatně konkurovat fakírovu loži.
Po půlhodině přišla zpráva. Vyzvednout zavazadla, odjezd na hotel, další informace na místě. Super!
Po dlouhém přemlouvání se podařilo vzkřísit alespoň starší dítě. Muselo po svých, nebylo na výběr.
Po tisící jsme vyházeli vše na pás a doufali, že po tolika rentgenech nebudou děti v noci svítit.
A bylo nutné zrušit odletové vízum. Jaký byl smysl tohoto kroku, to bylo běžným smrtelníkům skryto.
Po dalších kontrolách, razítkách, rušení víz a nekonečném čekání jsme se po čtvrté hodině ráno konečně ocitli v autobuse a jeli tam, odkud jsme zhruba před osmi hodinami přijeli.
Míjeli jsme ceduli:
„Vítejte v Marsa Alam.“
Tím by příběh normálně skončil.
Normální příběh.
Ale my jsme prožívali ten egyptský.
Autobus za cedulí sjel ze silnice a zamířil do pouště.
Ozývaly se hlášky o náborovém středisku Talibanu nebo o kšeftech s lidskými orgány. Nálada byla překvapivě veselá. Patrně poslední stadium zoufalství.
Přes cestu nám náhle přeběhla pouštní liška. Řidič byl vyděšený a vypadalo to, že s tímhle zvířetem měl nějaké velmi zlé zkušenosti. Dalšího půl kilometru visel na klaksonu a blikal, zřejmě proto, aby všechny ostatní lišky razantně odradil. Možná ho v minulosti obklíčily, vyvlekly z autobusu a nahého hodily mezi kaktusy. Z jeho výrazu bych tipoval klidně i něco horšího.
Náhle řidič zastavil. A začal couvat!
On se snad hodlal otáčet? Na úzké pouštní cestě, kde byl z jedné strany kopec s kamením a na druhé propast…?
Seděl jsem v první řadě, měl jsem krásný výhled. Trpím na závratě. Adrenalinu bylo tu noc ještě málo, takže jsem zpestření samozřejmě uvítal.
Řidič to zvládal bravurně. Během následující cesty provedl ještě několik manévrů, které odporovaly fyzice i zdravému rozumu. Ale dostali jsme se zpět na cestu, ze které jsme původně vyjeli. Potkali jsme dva autobusy vezoucí ostatní nešťastníky zpět do hotelu.
Přijeli jsme na kruháč. Nejsem znalcem egyptských dopravních předpisů, ale to, že jsme na něm odbočili doleva, mě zarazilo. Zvlášť když ostatní dva autobusy jely normálně doprava a vyjely z něj úplně jiným výjezdem než ten náš!
Ale aspoň jedeme po silnici, uklidňoval jsem se.
Svižnou jízdu po hlavním tahu narušilo další překvapení. Zpomalili jsme a řidič blinkrem oznámil změnu směru jízdy.
Před námi silnice, všude okolo poušť. Kam chce jako jet? No, zkuste si tipnout.
Ano, správně. Do pouště.
Poddal jsem se hysterickému smíchu a přijal osud.
Necesta se klikatila mezi nízkými kopečky a dunami. Jeli jsme tmou a naprostým tichem. Takový pouštní ráj. Pro beduíny možná. Já si připadal spíš jako v pekle.
Po dalších minutách bloudění pouští se konečně ve tmě objevila nějaká světla a komplex, který by snad mohl být hotelovým resortem.
A opravdu.
Viděl jsem hotel. Jiný než náš, ale to bylo úplně jedno. Přežili jsme a byli jsme zpět v civilizaci.
Do náhradního hotelu jsme přijeli kolem půl šesté ráno.
V šest začali rozdávat pokoje. Mával jsem pasy a dvěma našimi unavenými syny, aby se personál smiloval.
Povedlo se. Dostali jsme pokoj hned jako třetí.
Sprcha. Postel. Asi v 6:30 jsme uléhali.
Děti usnuly okamžitě, já vůbec. Adrenalin se mi v žilách stále proháněl jako na tobogánu.
Po dvou hodinách jsme vstali na snídani a šli se projít po hotelu. Pak rychlá koupačka, oběd, odjezd na letiště.
Znovu všechny kontroly. A vytoužený odlet.
Přibližně o osmnáct hodin později, než bylo v plánu.
Ale hlavně, že jsme se vrátili domů. I když jsme si po téhle dovolené museli vzít ještě další dva dny dovolené na zotavenou. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.