Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

V.

Výklad o růžovém psaníčku.
„Ptáte se mne, proč jsem tak málomluvný dnes, proč nežertuji a proč jsem tak smutný. (Povzdech.) Musím být smuten. (Nový povzdech.) Musím být mrzut, když vidím, jak hrozí nebezpečí někomu, za koho bych třebas cedil svou krev.“
Ovšem vám, pane Tenkráte, jak vidím, příliš se srdce nad tím nermoutí, neboť vy nedovedete si představit, jak mně je, když pozoruji osidla, která vrhá neznámá osoba na mého přítele. Ještě nevíte, o kom mluvím? O vás mluvím, milý pane kolego, o vás nezkušeném a stojícím jednou nohou nad strašlivou propastí. Že ještě nevíte, oč vlastně jde, a že paní Krathauerová je starší dáma, abych byl upokojen. Příteli, nevím, zdali si ze mne neděláte žerty. Vy tedy ještě nepochopujete?
Pane rozmilý, nemůžete přece zapřít, že dostal jste dnes dopoledne do úřadu růžové psaníčko. Že nevíte, proč by mne to mohlo rmoutit? Pane, drahý kolego, vy jste muž v dobrém postavení, vaše jmění samo o sobě zajišťuje vám dobré postavení, za pár let jste na nejlepší cestě stát se berním oficiálem, oficiálem, pamatujte, co mluvím.
Jste tedy, abych tak řekl, dobrá partie, znamenitá partie, a tu vy to nechápete, že se na vás chce přilepit ženská? Že to růžové psaníčko není od žádné ženy? Pane Tenkráte, přikázání boží osmé zní: Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nehřešte, milý pane, proti tomuto přikázání a přiznejte se. Že opravdu není od žádné dámy?
A co tedy znamená ta vůně bezu, která se rozprostřela naší kanceláří, když jste psaní obdržel? Že je od pána? Pane Tenkráte, lež hanobí každého, a kdo lže… Že je to od člověka, který použil toho úskoku, abyste jeho psaní nezahodil, poněvadž v každém žádá vás o nějakou půjčku? Pane, milý Tenkráte… že mně dáváte to psaní, abych si je přečetl? Dobrá.
(Pauza.) Ale to ještě neznamená, že není od dámy. Stojí zde: Jsem v okamžité tísni. Obracím se proto s prosbou na vás, abyste zaslal mně laskavě padesát zlatých. Zůstávám s výrazem nejhlubší úcty. J. Z. Příteli, to J. Z. může znamenat též ženu. Josefa, Jana, Jaromíra Zadáková, Zoufalová, Zámostná. Drahý příteli, přiznejte se, že měl jste jakýsi poměr. Že nemusím na vás mrkat? Ne, přiznejte se, já hned dopíši té ženské, sdělte mně jen její adresu, zachráním vás před ostudou, napíši, že jako otec…
Mám si tedy vzít notes a tužku? Že se ta má ženská jmenuje Jaroslav Zajíček, malíř, Chrudim 23? Je to pravda? Mohu tomu věřit, vy zlý člověče, drahý pane Tenkráte?
Nevíte ani, jaký balvan spadl z mého tak těžce zkoušeného srdce, ale něco vám musím říct. Použil prý úskoku a psal na růžovém papíře. A zde právě vězí, co mne rmoutí. Věděl jsem hned, že jest to od muže, neboť jsem přesvědčen, že vy byste se mně již dříve svěřil, kdybyste měl nějakou známost. Že se to samo sebou rozumí?
Děkuji vám, ale pokračujme. Vy přijal jste to růžové psaníčko jako každý mladý člověk, který touží po milostných dobrodružstvích. Že nikoliv? Proč jste tedy ono růžové psaníčko přijímal, proč jste ho neposlal hned nazpět, když necítíte v srdci touhu po lásce? Že nejraději se najíte, napijete a spíte?
Hochu drahý, pane kolego Tenkráte! Jste mladík, stále vám to říkám, máte bujnou krev, jste nezkušený a taková romantika zvoní jako zvony, srdce vám asi tlouklo radostí, když přijímal jste to psaní, svítily vám oči.
Že vám oči nikdy nesvítí? Co to tedy bylo? Co by to mohlo být, drahý příteli, pane kolego Tenkráte? Či čekal jste snad, že dostanete od nějaké slečny psaní, myslel jste snad… Nebo dokonce domníval jste se, že paní Pažoutová píše vám, abyste vrátil se z bytu ctnostného do vykřičeného pokoje? Či?… Co chcete říct? Že psaní jako psaní?
Velký rozdíl je, příteli, v barvě, a vy se červenáte? Co vidím, drahý pane? Že jste od přírody červený v obličeji? Ne, to cosi jiného. Mně se zdá, že chytil jsem vás při něčem, při nějaké myšlence, která vysvětlí snad vše…
Že jsem vás nemohl chytit? Hochu, milý Tenkráte, vy jste očekával psaní od nějaké slečny? Hochu drahý, jistě myslil jste na postavu svižnou se zlatými vlasy, na tu slečnu, kterou jste viděl u sebe v pokoji. Vy se rdíte? Hochu, milý příteli, cítím dobře s vámi, vím, co se děje v srdci vašem, ale to vám ještě řeknu, že Markéta dovede se opanovat a nikdy by první nepsala. Dovede se opanovat, drahý hochu…
„Pak jsem mu slíbil, že zítra v neděli k nim přijdu na oběd, abych zvykl si pohybovat se v nejlepších rodinách,“ doložil pan Tenkrát, usmívaje se smutněji než kdy jindy…