Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

IV.

Výklad o novém bytě.
„Abych přijal vaše největší poděkování za laskavé opatření nového bytu? Pane Tenkráte, konal jsem prostě svou povinnost a doufám, že vy jste též spokojen? Že ještě nevíte! Pane Tenkráte, zaopatřil jsem vám, věřte mi, nejlepší byt v celém městě. Že musíte chodit do svého pokoje přes kuchyň a jeden pokoj a vaším pokojem že chodí se do třetího?
Příteli, pane Tenkráte, nechtějte zklamat mou naději, kterou jsem ve vás měl jako muže řádného. Vaše řeč páchne touhou po pokoji se zvláštním vchodem. Že vás to nenapadlo? Nejsem dnešní, drahý příteli, znám všechny ty touhy mladých lidí. Být co možná nejvíce samostatným. Mít klíč od domu, pokoj se zvláštním vchodem, přijít domů kdykoliv, přivést s sebou kohokoliv, o přátelích nemluvím, jen o přítelkyních, ano, to byla i vaše touha. Že ani zdaleka?
Neomlouvejte se! Znám vás lépe, než si myslíte. Že nejste žádný flamendr? To vám také neříkám, a ani bych s vámi nemluvil, kdybych věděl, že jste famfárum, mluvím jen o pokušení, které může vzniknout v duši mladého muže, jako jste vy. Že jste obrněn svými zásadami? Pane, drahý muži, Tenkráte, bylo zde již více lidí, kteří přece podlehli v boji s pokušením, a proto je nejlépe, když jaksi jste pod dohledem. Že jste na to již dost velký?
Příteli milý, je vám dvacet osm let, a to je nejnebezpečnější mládí, které vás také omlouvá, že odpovídáte svému rádci a vychovateli takovým způsobem. Paní Krathauerová, věřte mně, nikdy nebude mít toho úmyslu, aby vás snad špehovala, naopak popřeje vám největší volnosti, které nesmíte zneužívat v jakémkoli směru.
Kladl jsem jí na srdce, že jste mladý muž, na kterého číhá tisíce nebezpečí v městě, třebas tak malém, jako je naše.
A má příbuzná div neplakala a slibovala mně, že bude vaší matkou a že vás uchrání ode všeho. Že kvůli vám, aby nebylo vám smutno, uspořádá čajové večírky v třetím pokoji. Počkejte, nepřerušujte mne, že se do něho chodí přes váš pokoj. Uspořádá pěkné večírky, ke kterým pozve nejsolidnější společnost. Toliko své příbuzné, drahý pane, neboť máme zde mnoho svých příbuzných.
Že jste tam viděl nějakou dámu po poledni, když jste obědval, a že ta dáma šla přes váš pokoj a že se vám zdálo, jako kdyby vás prohlížela? Řekněte mně laskavě, líbila se vám? Že málo? Že má takový tupý nos, že je hubená a stará? Že má rezavé vlasy? Ne, příteli, drahý Tenkráte, špatně jste viděl. Že připouštíte, že byla roleta spuštěná proti slunci? Ano, zcela správně, neboť ta dáma, kterou jste viděl, je hezká, mladá a její vlasy jsou zlaté a ne rezavé a její tělo je svižné a ne hubené, neboť, drahý pane a příteli Tenkráte, ta dáma byla má dcera, slečna Markéta Banzetová. Abych vám odpustil, že jste špatně viděl a že teprve teď si vzpomínáte, jak svižně kráčela? Ano, drahý muži, pane Tenkráte, ona kráčí tak jemně a tak graciézně, že půvabnější krok nemá žádná dvorní dáma.
Buďme k sobě upřímni. Má zlatá Markéta slyšela povídat ode mne tolik krásných věcí o vás, že usmyslila si, jak se na vás první z našich dětí podívá, a abych tak řekl, líbil jste se jí. Jak způsobně prý jste krájel hovězí maso, drahý pane. Ona je ještě skoro dítětem.
Že vás těší ona pochvala o krájení hověziny? Můj příteli milý, ona byla nadšena, jen ji mrzelo, že vám dobře neviděla do tváře.
Je to roztomilá žabka, až ji poznáte lépe, pochopíte, jak by nám bylo smutno, kdyby si ji někdo odvedl jako svou manželku. A jenom to mohlo by nám zmírnit lítost, že její muž je řádný a charakterní člověk, mírný a hodný, pane Tenkráte, který by v ní ctil i její rodiče, milý pane. Že jsou to zlatá slova?
Och, můj drahý příteli, jak nerad loučil bych se od toho andílka, a přísahám vám, že nedám ji někomu, koho neznám, řekněme, tak dobře jako vás. Má důvěra že vás těší, když kladu vás za příklad? Ne, příteli, nechte děkování a podejte mně svou ruku. Tak a nyní sbohem a večer přijďte ke Koruně.“
„Tenkrát ponejprv,“ dodal hrdina tohoto vypravování, „přišlo mně na mysl, že padám pomalu do nějaké bryndy.“