CESTA Z DOVOLENÉ V EGYPTĚ

Z vašich příběhů - Cesta z dovolené v Egyptě
Původní plán zněl jednoduše. Odjezd z hotelu ve 21:00, odlet v 1:00 v noci, ráno doma. Nic neobvyklého.
A začátek vypadal téměř idylicky.
Na autobus jsme dorazili s předstihem. Přijel dřívější autobus, který nás vůbec neměl zajímat. Jenže rodina o čtyřech kusech, kterou měl nabrat, nebyla připravená.
Pohotově jsem přiskočil: „My jsme čtyři, můžeme je nahradit!“
Vyšlo to, výborně. Na letišti budeme s půlhodinovým předstihem.
Na letišti nás čekala fronta. Na co? To nikdo nevěděl. Po půlhodině čekání jsme skoro na řadě. To už dorazili i lidé z našeho původního autobusu. Jelikož my jsme vpředu a oni až na konci, jsem moc rád, že jsme stihli dřívější odjezd. Vždycky jsem hrozně ve stresu a mám obavu, že se zasekneme v procesu a letadlo odletí bez nás.
Konečně jsme přišli na řadu.
Sděluji číslo letu a policista nás překvapivě posílá bokem na lavičku. Bez informací. Na spánku mi začala nervózně tepat žíla.
Sedíme. Čekáme. Nervy pracují. Po deseti minutách zjišťujeme, že se takhle jen třídí cestující podle času odletů. Všechno dobrý.
A už nás čeká skutečná kontrola.
Kufry, batohy, boty, opasky, hodinky, brýle. Honem, honem. Málem jsem na pás odhodil i dítě. To druhé naštěstí spí mamince na rameni, tak mám jen to jedno, k tomu dva batohy, tři kufry a přibližně dvě tuny stresu.
Je mi fajn. Asi jako bombě těsně před výbuchem.
V tom se dozvídáme, že moje manželka, která stojí za mnou, musí do jiné fronty, protože jsme v arabské zemi a ženy mají vlastní kontrolu. Přebírám tedy od ženy spícího druhého našeho mužského potomka. Policista nevypadá, že by ho moje situace jakkoliv zajímala, popohání mě a nabádá ke zrychlení. Čekám, kdy na mě vytáhne bičík.
A už mě šacují. Důkladně. Nu což, trocha romantiky nikdy neuškodí.
Po obutí čtyřech párů bot a sesbírání vybavení připomínajícího polovinu arabského bazaru se konečně dostáváme k check-inu. Jsme druzí ve frontě, vrací se mi dobrá nálada. Dokonce si můžu říct o sedadla, která nám budou nejvíc vyhovovat.
Daří se nám, optimismus roste. Kufry jsou odbavené, místa máme parádní, stres se rozplynul.
Teď už jen tři hodiny nudy do odletu.
Padám na plechovou sedačku navrženou zřejmě panem Mydlářem. Všechno mě tlačí. Jedno dítě spí na mně, druhé si našlo polského kamaráda a naštěstí se zabavilo. Díky za ty drobné radosti.
A čas plyne tempem lenochoda nadopovaného rohypnolem.
Náš gate se otevírá. Všichni nastupujeme do autobusu, který nás odveze k letadlu.
Spolucestující jsou laskaví a pouštějí mou ženu, která už zase vleče spícího syna, sednout.
Ve chvíli, kdy se zavřely dveře, otevřelo naše dosud spící dítě oči a proneslo větu, kterou každý rodič miluje:
„Potřebuju kakat.“
Perfektní načasování.
Následuje několik minut intenzivního přesvědčování typu „vydrž“, „to zvládneš“, „už budeme v letadle“.
Po nekonečných minutách (reálně cca tři, pocitově tři až čtyři hodiny) se autobus konečně rozjíždí směrem k letadlu. Dítě zatím drží a moje nervy taky. I když obojí už je na pokraji sil.
Stojím připravený u dveří autobusu jako sprinter na startu. Když zastaví, dávám instrukce manželce k úprku směrem ke schůdkům letadla. Celý autobus vnímá napětí a cestující kolem nás předvedou malý zázrak. Moře lidí se rozestoupilo jako Rudé moře před Mojžíšem.
Jenže…
Dveře zůstávají zavřené. Nikdo nemůže vystoupit. Tudíž ani my.
Dítě přitvrzuje. „Já to nevydržím.“
Po dalších nekonečných minutách se dveře konečně otevřou. Vyrážím a dobíhám jako úplně první ke schůdkům. Očekávám aplaus.
Nedostavil se.
Člen pozemního personálu natáhl ruku a ukázal směrem zpět.
„Vraťte se do autobusu,“ zavelel.
Svůj výraz jsem neviděl, ale určitě kombinoval zděšení, představu ho*na na runwayi, vražedné úmysly a otázku:
„CO TO KU*VA MELEŠ?!“
Muž měl štěstí, že má myšlenka zakroutit mu krkem nepřešla v realizaci.
Po schůdkách totiž sestoupil anděl v podobě letušky, který ho zachránil. A nás taky.
Letuška vyzvala cestující k nástupu.
Přiběhl jsem k ní a velmi mile jsem na ni zařval:
„HE'S GONNA SHIT HIMSELF, WE NEED TOILET NOW!“
(„On se každou chvíli po**re, potřebujeme hned záchod!“)
Byla to profesionálka, ani nemrkla. Zrychlila takovým tempem, že jsem měl problém jí stačit. Nahoře otevřela dveře toalety. Ani letenky po mně nechtěla.
Znáte ty filmové záběry otevírajících se nebeských bran? Tohle bylo víc. Vysvobození. Spása. Vykoupení. Záchrana spodního prádla a čichových buněk všech.
Tepová frekvence mi klesla zpět na příjemných sto osmdesát. Dítě vyšlo spokojeně z kabinky a hlásilo, že si jen dvakrát prdlo a bylo vyřízeno.
Cože?! Po tom všem?
Měl jsem chuť ho tam vrátit a to ho*no z něj vydolovat.
Usedli jsme, měli jsme asi 25 minut do odletu.
Lidé spokojeně poposedávali a těšili se na čtyřhodinový spánek v pozicích, na které byla i jóga krátká.
Letadlo ale stále stálo i po půl hodině. Z repráků jsme se dozvídali o tankování paliva. Nic znepokojivého.
Dítě usnulo a my jsme se snažili také uložit ke spánku. Designer letadla se zřejmě učil u španělské inkvizice. Připadalo mi, že mám moc končetin, moc dítěte, moc těla, moc dítěte, moc zadku, moc dítěte, prostě všeho moc.
A letadlo pořád stálo. Čtyřikrát se mi podařilo téměř usnout.
Kapitán hlásil půlhodinové zpoždění kvůli drobné závadě palivového systému. Několikrát.
Po třetí hodině ráno už jeho optimistické hlášení o drobné závadě působilo lehce komicky.
Méně komicky ovšem působil právě přijíždějící autobus…
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.