Důstojný pohřeb

Z vašich příběhů – Důstojný pohřeb
Na většině pohřbů se předpokládá, že pozůstalí budou smutně, důstojně a potichu truchlit.
Ale ono to občas prostě nevyjde…
Strýce Vladimíra, který nečekaně zemřel na zástavu srdce v jeho sedmdesáti třech letech, jsem znal dobře. Byl to rozevlátý člověk, který nikdy nepřišel včas, nikdy nemluvil šeptem a nikdy, ale opravdu nikdy nenechal nikoho vydechnout. Bylo ho všude plno. Pil pivo, mluvil o fotbale a měl pro každou životní situaci připravenou nějakou radu, kterou jste zaručeně slyšet nechtěli. Takový bodrý chlapík, kterému, i když jste se třeba snažili, jste neměli šanci uniknout. A vždycky musel mít poslední slovo.
Smuteční obřad probíhal vcelku klidně. Kněz mluvil, varhany hrály, lidé seděli s výrazy patřičně zasmušilými. Já jsem seděl ve třetí řadě vedle tety Amálie, která voněla levandulí a šeptala mi do ucha komentáře k zúčastněným.
„Tamta v černém klobouku je Vladimírova úplně první žena, ta za ní je druhá. Nemůžou se vystát, to mi věř. Kdyby mohly, vyškrábou si i po těch letech voči! A támhle napravo vzádu, ne, nevotáčej se, to je jeho kámoška z hospody, nic bych nedala za to, že s ní taky…“
Snažil jsem se tvářit neutrálně a přitom nenápadně vyndat telefon z kapsy, abych se podíval, jak dlouho ještě budu muset vydržet. Telefon mi vyklouzl z prstů. Rychle jsem po něm sáhl. A do tiché hudby, která se linula z varhan, se naplno rozezněl zvučný hlas nebožtíka:
„Nedělej Zagorku a koukejte za mnou dovalit, už se začínám nudit. A rychle, nebo si pro vás dojdu sám, jasný?!“
Celá síň se začala rozhlížet, odkud to přišlo. Bylo to z mého mobilu. Jak jsem se jej snažil zachytit, spustil jsem omylem jednu z hlasovek, které mi Vladimír tak rád posílal.
Varhany ztichly. Teta Amálie kupodivu taky.
Z druhé řady se ozval tlumený zvuk. Někdo se dusil smíchy. Zanedlouho se nakazili všichni a síň se otřásala v základech.
Strýcův osmdesátiletý bratr Miloš se skryl za svůj baret a třásl se tak, až mu hůl klapala o lavici.
Ukázalo se, že strýc Vladimír byl člověk, který hlasové zprávy používal jako primární komunikační prostředek. A to nejen se mnou. Bratranec Tomáš, když jsme se jakž takž uklidnili, pustil:
„Hele, na Vánoce letos nepřijdu. Všichni jste děsný suchoprdi, suchoprďte si tam beze mě. Vyřiď to ženským, ať se mnou nepočítaj.“
To už se smál i kněz.
Na smuteční hostině po obřadu bylo veselo takovým způsobem, za který by nás Vladimír určitě pochválil. Každý přidal nějakou hlasovku a k tomu historku, kterých jsme se strýčkem měli všichni požehnaně.
Vladimíre, zase jsi nás všechny odrovnal. Poslední slovo i ze záhrobí, viď? Měj se tam báječně a jednou se tomu zasmějeme společně…
Zdroj Facebook