Jaroslav Hašek Povidky I

Po stopách státní policie v Praze

III.

Za dva dny nato objevil se v redakci Chuďasa a Nové Omladiny nějaký nešťastný člověk. Měl hlavu obvázanou tak strašně, jako by mu ji rozmačkalo parní kladivo. Z celé hlavy bylo vidět jen jedno oko a špičku nosu. Nikdy jsem neviděl tak ideálně obvázanou hlavu. Nešťastný muž mluvil hlasem tichým, že přichází ze severu, kde pracoval politicky mezi českým dělnictvem na dolech. Vylíčil nám své utrpení. V Bruchu ho zřezali němečtí nacionálové. Musíme něco udělati. Ukradli mu dokumenty na jméno Matějíček. Přichází k nám s prosbou, abychom mu zaopatřili nějaké místo, jemu, oběti surového násilí německého. Jest ochoten vše vykonati.
„Teď má přijet císař,“ prohodil významně a dál se rozhovořil o tom, že bude třeba vystoupiti. Může nám dělat třebas sluhu v administraci nebo kolportéra. Je cele náš. Má hlavu úplně rozbitou. A podával nám a tiskl ruce.
„Všiml jsem si, že ten nešťastný mladý muž s rozbitou hlavou má ruce úplně studené a chladné. Člověk s rozbitou hlavou má přece horečku. A pak ten jeho hlas a nápadné chování. Vzal jsem stranou redaktora Knotka a žádal ho, aby dal nešťastnému muži pětku zálohy na jeho kolportérské práce, aby nám potvrdil podpisem příjem, poněvadž potřebuji jeho rukopis. Nešťastný muž podepsal: „Stvrzuji tímto příjem deseti korun, Miřička.“
„Vy jste tuším řekl dříve, že se jmenujete Matějíček.“ Ubožák zakoktal, že mu ukradli dokumenty. „Proto tedy nevíte, jak se jmenujete,“ pravil jsem, „to je přirozené, a víte, že jsme již váš rukopis někde viděli? Kalino, sundej mu obvaz s hlavy.“ Když Kalina po úporném zápase s nešťastníkem strhl mu obvaz s hlavy, objevil se před námi – Pietro Perri. Klekl před námi. Počali jsme mu mačkat prsty a vyklubovat ruku, dotazujíce se, jak se vlastně jmenuje. Mučili jsme ho dle starých krásných vzorů španělské inkvizice.
„Já jsem Alexandr Mašek,“ vykoktal ze sebe mučený, „a jsem ve službách státní policie. Neubíjejte mne, já vám všechno povím. V kapse u kabátu najdete u mě papírek s receptem, jak se vyrábějí pumy. Ten měl jsem někde nenápadně zastrčiti. Večer bude u vás opět policejní prohlídka a oni ho mají najíti. Já mám sto devadesát korun měsíčně a mám za vás dostati tři sta korun.“
Alexandr Mašek, sloup státní policie pražské, dal se do pláče.
„Kdo vám obvázal hlavu?“
„Pan doktor Prokop na ředitelství.“
Abychom zjistili, zdali skutečně se jmenuje Mašek, došel Moir na policejní ředitelství to vypátrat. Přišel klidně do místnosti, kde se scházejí detektivové, a ptal se, není-li tam pan Mašek. „Mašek odešel na Žižkov do Táboritské ulice,“ řekl mu tam nějaký pán velmi prozíravě. Když se Moir vrátil, pustili jsme zmučeného Maška, který nevěřil svým očím, že nebude zabit.
Vyžádal si ještě od nás potvrzení, že byl od nás prokouknut, a to kvůli tomu, aby ho vícekrát mezi nás na Žižkov neposílali. To potvrzení jsme mu vystavili. Znělo:
Policejnímu ředitelství!
Stvrzujeme tímto na žádost Alexandra Maška, agenta státní policie, že týž byl námi objeven a zjištěn jako Pietro Perri i jako z práce na severu propuštěný a ztýraný český dělník Matějíček-Miřička. (Následovaly podpisy.)
Od té doby jsme měli pokoj od státní policie.