Jaroslav Hašek Povidky I

Básník Racek

Zatímco jsme dleli v nepřátelské Vídni, zcela klidně navštěvoval v sobotu Zlatý litr úředník Obchodní a živnostenské komory, vousatý básník Racek. Dnes již Racek nepíše žádné básně, má slávu za sebou, smutnou slávu sice, ale přece jen slávu. — Slavil kdysi před lety na kolbišti mladé české poezie Pyrrhovo vítězství. Přesto však ještě dodnes Racek nosí dlouhý vous a dlouhé vlasy, takže nevypadá nikterak jako úředník Obchodní a živnostenské komory, nýbrž jako model mesiáše z uměleckoprůmyslové školy v Praze. Jemu samotnému stalo se několikrát, že byl osloven mladými vlasatými lidmi, kteří s ležérností malířů se ho tázali, zač by jim stál nahý hodinu? A tu celý den býval Racek velice smuten, neboť vlasy a vousy si nechával růst jedině proto, že je básník — a dnes je nechává růst, poněvadž býval básníkem. A kdo by chtěl vědět, co napsal za sbírku, nechť si vzpomene, že roku 1900 vyšla nákladem Lotosu v Ústí nad Labem podivná tlustá knížka veršů pod názvem Srdcové eso. — Lotos knihovnu vydával zajímavý muž jménem Herles, Z přátelského styku mezi tímto účetním továrny a mladým tenkrát Rackem vzniklo toto dítě v červené obálce s černým nápisem: Srdcové eso.
Kdo byl autorem, na knížce nestálo, a tenkrát v literárních kruzích vzbudila ona sbírka neobyčejný rozruch, jak pro svou zvláštní formu, tak i pro podivný obsah, který dával tušiti člověka úplně hotového již se svým životem, a jak napsal tenkrát kritik v Národních listech: „Celá sbírka Srdcové eso neznámého autora činí na vás dojem, že byla psána mužem, který, maje být druhého dne pověšen, požádal o inkoust, pero a papír a v poslední noc rychle celou sbírku napsal, aby odcházel z tohoto života s vědomím, že si ještě udělal z veřejnosti poslední legraci.“
A nakladatel Herles, maje radost nad touto slávou Hérostratovou, který zapálil chrám bohyně Diany v Effezu, vykládal tenkrát mé sestře Máně, které se dvořil, že Srdcové eso napsal sám, a věnoval jí výtisk s dedikací, chtěje působiti na ni i na mou nebožku matku oním krásným slovem „básník“.
Tak jsme to při večeři rozřezali a bratr Bohuslav četl:
Támhle je porodnice,
támhle je kříž,
támhle je bordel,
tam jatky blíž.
„No tohle je pěkné,“ řekla maminka, „a s takovým ty bys chtěla chodit? Hned mu tu knížku pošleš nazpátek.“
Nesl jsem ji na poštu a v antikvariátě mně za ni dali 50 haléřů. Měl jsem zlost tenkrát na autora a napsal jsem do Moderního života zdrcující kritiku, ve které zejména jsem uváděl, že básníkovi schází vůbec myšlenky, takže jest nucen psát takovéhle verše:
Matko mých matek matko
matko mých matek matko má
Sestro mých sester sestro
sestro mých sester sestro má
Nakonec jsem napsal, že ono rčení „třiatřicet stříbrných křepelek letělo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech“ je patrně od téhož autora.
A konečně vyšlo najevo, že nakladatel Herles není autorem té sbírky a že tu celou ničemnost spáchal básník Racek.
Racek připravil Herlesa o zámožnou nevěstu a Racek napsal také tuto báseň:
Moje děvče černovlasé
vlasy jeho plavovlasé
odváděli lupiči
to byla celá jedna básnička. Za tři roky po vyjití sbírky přítel Racek si ty své verše přečetl a od té doby bloudí v noci po ulicích, a když potkáte rozervaného muže v haveloku, který si drží hlavu v dlaních a šeptá si pro sebe: „Co jsem to vyved, co jsem to, bože, vyved,“ — to je básník Racek. A šel tak dalece do sebe, že od té doby začal psát pohádky pro děti. Aby pak seznal, jaký účinek jeho pohádky mají na dětskou duši, oženil se, a tak si zaopatřil vlastní děti. Když pak dítky počaly chápat, přečetl jim v rukopise jednu ze svých pohádek. Poněvadž byla lékařská pomoc při ruce, za šest měsíců se dítky jakžtakž zotavily a od té doby ještě zasmušileji bloudí básník Racek pražskými ulicemi, úžeji a úžeji hale se do svého haveloku.