Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Ani Josef Egyptský, ani pan Freud

Několik lidí mi řeklo, že tuhle historii mohu vykládat své babičce,
ale nemohu jim vyhovět. Fakt je, že ji vykládala babička mně.
A musil jsem ji vyslechnout hned po ránu, než ji babička zapomene,
protože takové zmatené sny se dlouho v paměti neudrží.
Tak zkrátka: babičce se zdálo, že se s dědečkem rozváděla. Stála
před soudem, ale nebylo to v soudní síni, nýbrž na přístavišti
parníků pod Palackého mostem, tam, co je taková ta malá restaurace.
Babička stála zády k Vltavě a soudce seděl na stupínku za
restauračním stolkem, koukal na babičku přes nějaké zelené roští,
objednával si smaženého kapra a napomínal navrhovatelku, aby
říkala čistou pravdu a nic než pravdu.
„Tak vy se chcete rozvádět,“ povídal.
„Ano,“ řekla babička klidně, ale pevně, „tak jak mě slyšíte.“
„A copak tak najednou? Žijete spolu už tolik let, děti vám vyrostly,
a dokonce už máte vnoučata. Tak proč?“
„Hlavně proto,“ povídala zamyšleně babička, „že žijeme spolu
už tolik let, děti nám vyrostly, a dokonce už máme vnoučata.“
Soudce se na babičku zkoumavě zadíval a mechanicky brebentil:
„Slečno, pište: navrhovatelka vypovídá jako na čísle listu osm…“
Pak si uvědomil, že je tam s babičkou sám, a zeptal se:
„Máte ještě nějaké další důvody?“
„Mám,“ řekla babička.
„Doufám, že to nejsou žádné malichernosti.“
„Jsou to malichernosti,“ připustila babička, „ale já vás upozorňuju,
že stokrát nic by vás umořilo.“
Zdálo se, že soudce o tom přemýšlí.
„Tuna písku,“ pokračovala babička, „je ze samých malých zrníček,
ale počítejte to, jak chcete, je to bratru deset metráků. Kdyby
to na vás spadlo, nebudete říkat, že jsou to samé malichernosti.
Nebudete říkat vůbec nic. Ale snad by bylo dobře, kdybych konečně
začala. Nechcete šnytlík?“
„Co prosím?“ znepokojil se soudce.
„Šnytlík. Teda pažitku. Dává se to do míchaných vajíček. Někdy
taky do tvarohu.“
„Prosím vás,“ povídal soudce, „nemohla byste mluvit k věci?“
„Já mluvím k věci. Chtěla jsem se prostě zmínit o tom, že přísun
šnytlíku mám zajištěn na sto let. Teda – konkrétně – do roku
2064.“
„Probůh,“ zaúpěl soudce.
„Neříkejte ‚probůh‘, nejsme na divadle,“ řekla přísně babička.
„A taky si nemyslete, že jsem se zbláznila. K tomu šnytlíkovému
nesmyslu došlo tak, že Ondřej, teda jako můj muž, vybudoval
jednomu svému známému na zahradě umělé zavlažovací zařízení.
Spustíte to a na celé zahradě stejnoměrně prší, kdykoliv vás
napadne. Naši hoši na tom dřeli půl roku a jenom materiál stál
asi patnáct tisíc. Jenže ten zahradník nemá peníze a bude nám to
splácet šnytlíkem. Za sto let to bude zaplaceno, a ještě na tom asi
pět svazečků šnytlíku vyděláme.“
Soudce měl dojem, že se mu to zdá, ačkoliv se to zdálo babičce.
„Nic neudělá tak, jak by to udělal rozumný člověk,“ pokračovala
babička. „Hrobku na Olšanech koupil, když jsme se brali, dětský
kočárek, až když děti odrostly. Teď zavedl na chodbě jednosměrnou
dopravu.“
„Já vám nerozumím,“ řekl soudce.
„Bodejť byste rozuměl,“ pravila babička. „Hádám, že z toho
nebudete moudrý, ani když vám to vysvětlím. Tak podívejte se: já
mám po rodičích rodinný domek. Není to velké, ale kdysi nám to
stačilo, jenže pak děti vyrostly, začaly se ženit a vdávat, všechno to
bydlí u nás, a tak místa je málo. Rozhodli jsme se tedy, že na ten domek
přistavíme patro, a měli jsme na to ušetřené peníze. A říkám
rovnou, že to byly peníze dětí, a ne jeho. Ale na takové maličkosti
on nedbá. Je opojen vlastní důležitostí, považuje za svou osobní
zásluhu, když se po dešti objeví duha, a žádá, aby mu děti byly
vděčny i za jídlo, na které si samy vydělaly. A tak tedy považoval
za své právo naložit s těmi penězi jinak a stavět nebudem. Teď
dělá křídou čáry na podlaze, vyměřuje každému obytný prostor,
a protože je nás moc, zavedl v chodbě jednosměrnou dopravu.“
„Směrem ven nebo dovnitř?“ ptal se soudce se zájmem.
„Směrem dovnitř,“ řekla babička.
„A jak chodíte ven?“
„Mladší skáčou okny a já holt porušuju předpisy.“
Soudce už na to neříkal nic, protože mu právě přinesli roštěnku,
ačkoliv si objednal smaženého kapra. Babička si v duchu říkala, že
ta roštěnka nevypadá špatně, a zamyšleně se dívala na maličkou
misku s nakládanými hříbky.
„Taky jsme mívali hříbky,“ řekla jen tak nedbale, aby si snad
soudce nemyslil, že loudí. „Kupovávala jsem je od báby Kokešové.
Jenže Ondřej tenkrát provedl zase nějakou velkorysou pitomost,
a to se pak u nás vždycky náramně šetří. Vzal si do hlavy, že jsou
ty hříbky drahé, a dostal hrozný strach, aby snad stará Kokešová
nepřiměřeně nezbohatla a nekoupila si lesy kolem Karlštejna. Tak
tedy přibil na vrátka ceduli, že koupí jakékoliv množství hříbků
prvotřídní jakosti, zdravých, řádně očištěných, vpůli rozkrojených,
za 40 halířů kilogram. To se ví, že od té doby jsme hříbek
neviděli. Teď se nám snaží dokázat, že hříbky nejsou zdravé, a vystřihuje
z novin zprávy o tom, že se někdo houbami otrávil.“
Soudce přestal jíst nakládané hříbky a na nábřežích se rozsvítila
světla, protože už byl večer.
„Mám pokračovat?“ ptala se babička.
„Nemusíte,“ řekl soudce. „Domnívám se, že ony případy stačily
k tomu, abych chápal vaše stanovisko. Proč se nedostavil váš
muž?“
„Ále,“ pravila babička, „šel na filmový festival nepracujících.“
Za zeleným roštím se objevil číšník a ptal se soudce:
„Co budete pít?“
„Pivo,“ řekl soudce.
„Pivo nemáme,“ pravil číšník radostně, jako kdyby se chlubil.
Soudce se zasmušil, povstal a řekl babičce:
„Soud se napije. Přerušuju jednání na dvacet minut.“
Pak šel k vodě, vstoupil do Vltavy a důstojně plaval k smíchovskému
břehu, na němž do houstnoucí tmy zářil neonový nápis
„Staropramen“. Babička si sedla na dřevěný schůdek u restaurace,
dívala se na řeku a čekala.