Jaroslav Hašek Povídky II

Šťastný domov
II.

Uprchnuv tedy před Šťastným domovem, který přináší domovům štěstí, do tohoto města, byl jsem úplně šťasten a blažen, ačkoliv právě tam vraždili křesťany. Šestkrát jsem s námahou utekl před krvelačnými mohamedány, ale to zdálo se mně rozkoší vůči tomu, být bezprostředním svědkem ničivé působnosti Šťastného domova.
Šest neděl žil jsem tak v úplné blaženosti, když vtom obdržel jsem psaní od své ženy.
Bylo zářící, plné laskavosti. Psala mně, že zatímco jsem se odebral do Turecka, seznala, že bez Šťastného domova byl by život holou pouští. Vím-li, co jest „Nurso“. „Nurso“ toť samovařící přístroj v kruhu rodinném, který dostane jedna z předplatitelek úplně zadarmo. Pak nepotřebuje kuchyň, a tu již dala předem zbořit kamna v kuchyni, poněvadž když vyhraje, „Nurso“, bude tam stát ten přístroj. „Nurso“ je víc než kamna. „Nurso“ znamená štěstí. Představuje si, jak já budu v „Nurso“ vařit a jak budeme mít uprostřed sebe ten samovařící přístroj, takže budeme úplně šťastni. O mém náhlém odjezdu zpravila hned redakci Šťastného domova a oni jí ze soucitu zaslali 20 druhů semen na zeleninu a 20 druhů na květiny a v listárně redakce jí odpověděli, aby si koupila časopis Šimáčkův Čtverlístek.
Dopis byl psán velice něžně a v druhé půli byla vyslovena prosba, abych vypátral a jí zaslal nějaký recept na přípravu pravého tureckého pilafu, který ona uveřejní v Šťastném domovu, aby i ostatní čtenářky byly hodně šťastny. To bylo první přání, druhé bylo, abych vypátral turecký jídelní lístek na 365 dnů v roce pro skromnou rodinu tureckou. Pak byla třetí prosba, abych jí poslal nějaké zbytky tureckých látek, že si z nich chce dle návodu v posledním čísle Šťastného domova udělat hadry na utírání zrcadel.
Čtvrtá a poslední její žádost dýchala onou upřímností, která mne zahnala až sem do Turecka. Psala, abych prostřednictvím rakousko-uherského konsula v Soluni pokusil se vymoci na turecké vládě, aby tureckým ženám bylo dovoleno vydávat pro sebe list na způsob Šťastného domova. Ona sama že se pokusí sdělit tyto své myšlenky písemně na zdejší konzulát a doufá ve veliký úspěch. Psaní končilo sdělením, že dle rady, poskytnuté jí v listárně, upotřebila velice prakticky mé nové letní šaty, které jsem měl dvakrát na sobě. Rozpárala je, rozstříhala a ušila z nich tři páry dětských kalhot, které zaslala do redakce Šťastného domova s prosbou, aby byly dány tomu hodnému hošíkovi, který svým vlivem přiměje otce, aby mamince předplatil Šťastný domov.
Na konci stály verše:
„Ó, Šťastný domove!“
Nás pod ochranu svoji vem,
jak matka dítě v loktech chová vždy znova,
buď Lásky šťastným domove…
Po přečtení toho jsem plakal dlouho do noci. Za čtrnáct dní nato byl jsem zavolán na rakouský konzulát. Konzul, velice příjemný pán, ukázal mně předně na konzulát zaslanou petici, podepsanou sto padesáti předplatitelkami Šťastného domova, aby turecká vláda nebránila tureckým ženám číst Šťastný domov.
„Pak přišel,“ pravil velice smutně, „jeden ročník na ukázku. Má paní má kuchařku Češku a ta zabrala se předevčírem do čtení a dnes je z ní úplný vrták. Pojďte se na ni podívat, co vyvádí.“
Šli jsme. Vchod do kuchyně byl ověnčen růžemi a v této girlandě byl zhotoven tento nápis neumělou rukou na tvrdém papíru: „Šťastný domov přináší konzulátům štěstí.“
Uprostřed mnoha beden seděla má krajanka, která chtěla i zde vybudovat štěstí od základů, a štípala právě nějakou lavici.
„Pst!“ pravila, kladouc si prst na rty. „Jen tiše, aby se Šťastný domov nezlobil, že ho rušíte v práci. Z těchto beden udělám, jak to chce Šťastný domov, moderní a vkusný kuchyňský nábytek. Chcete vidět mou hlínu?“ Ukázala na velký kopec hlíny v rohu. „Z toho budu zhotovovat dle Šťastného domova pro tento dům hrnce a jiné kuchyňské nářadí.“ Chytila mne za ruku a volala, blýskajíc očima vášnivě: „A viďte, že pak budeme šťastni, hodně šťastni.“ A držíc mne za ruce, deklamovala ta dobrá, popletená duše: „Chtěl byste, aby vaše štěstí bylo trvale zabezpečeno, aby nikdy ničím nebylo zkaleno, naopak aby stále a do budoucnosti, čím dále tím více na vás rozlévala se záře štěstí a spokojenosti v plném jasu? Odebírejte Šťastný domov!“
Utekl jsem odtamtud a druhého dne svou krajanku, sotva jsem se probudil, nalezl jsem za dveřmi.
Vlekla s sebou kus stromu. „Přináším vám,“ pravila, „to dřevo. Z tohoto dřeva můžete si udělat věšák, jak to stojí v 16. čísle Šťastného domova. Koupíte si věšák někde u obchodníka a dle toho zhotovíte si sám druhý a první prodáte, nebo z něho zhotovíte vkusné podstavce pod nohy ke skříním…“
V tom okamžiku uzrál ve mně pevný úmysl, že otrávím celou redakci Šťastného domova, a orientálním vlakem vracel jsem se ještě téhož dne do Prahy.