Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Cesta k jednoduchosti

Nejpodivnější ze všeho je, že poznáváme jednoduché věci až
naposled.
Dejte dítěti na vybranou mezi prostým předmětem a zdobeným,
vybere si určitě zdobený, a dáte‑li mu na vybranou mezi několika,
sáhne po tom, jenž je nejméně jednoduchý. Ve středu města
najdete obchody – a jsou to ty nejdražší a nejvybranější – jejichž
výklady vykazují vesměs jednoduché, prosté věci, „není na tom nic,“
řekne babka z venkova, „a stojí to takový nekřesťanský peníze“. Čím
dále k předměstí, tím horlivější snaha po okrase: šaty dostávají
jarmareční barvičky, volánky, laciné kraječky, na kloboucích trůní peří
a dělané kytky, na nádobí svítí všelijaké obrázky, květinář nemá
kytky, ale pugéty, papírník má pohlednice s vojáčkem, veršíčkem
a nachovou růží. Na venkově nenajdete už vůbec nic jednoduchého.
Na všem něco visí, lepí, svítí, krášlí, k prosté formě věci se druží
ozdoba věci a vzpomeňte si jen na dětské slaměné, tolik typické
kloboučky s dělanými pomněnkami, sedmikráskami a s mašlí na
uchu! Dětská tvářička v nich vypadá tak prokletě bezmocně a tak
začarovaně hloupě, že na první pohled skoro bolestně pocítíte, kolik
vnitřní námahy jednou spotřebuje takový človíček, než se z obdivu
ke svému opomněnkovanému kloboučku dopracuje k lásce
k jednoduchému širáku z pěkné slámy a kdoví, jestli se mu to kdy
podaří.
Vzpomínám si na ukrutný brek a tragickou žalost svého dětství,
když mi maminka vzala růžový a bleděmodrý hřebínek z pouti
a nahradila jej pravým želvovým! A jak mne ponižovala a trápila
námořnická bunda a jak jsem toužila po opentlené a okraječkované
blůze Fandy, mé sousedky, která nosila ve dvanácti letech frizúry
a opravdické vlásničky a v kapse sukně užmolená psaníčka nějakého
studenta! A když si uvědomím, že takové bolesti prodělal každý
z nás a pak později opravdové štulce osudu a vnitřní hořké boje
a horká doznávání, než poprvé spatřil krásu a ušlechtilost
jednoduchosti, a že mu pak najednou asi bylo, jako by ve světě,
kterým denně chodí, zažil nový svět, nemohu si pomoci a musím říci
něco velice paradoxního: že jednoduchost naprosto není jednoduchá.
Snad je to proto, že v nás dřímá kousek živelné, mozkem dosud
nepodmaněné nenasytnosti divokých, nespoutaných tvorů, jakými
jsme asi jednou byli, a že na všechno a vždycky říká naše srdce:
Ještě, ještě, ještě! Nedovedeme se zastavit a máme vždycky strach,
že máme málo. Máme‑li mnoho, máme strach, že to ztratíme.
Ztratíme‑li to, máme strach, že toho podruhé nedosáhneme. Vždycky
máme nějaký strach o majetek, na nejposlednějším dnu duše je ještě
díra, vedoucí k ještě poslednějšímu dnu duše. Vysloužíme‑li si
šťastnou hodinu, křičíme: Ještě jednu! A vysloužíme‑li si na klobouk,
chceme na něj ještě kytku. Máme‑li tisíc, chceme druhý, a máme‑li
dva, chybí nám dvě stovky.
Nejsou maličké a nepatrné vlastnosti. Maličké a nepatrné vlastnosti
jsou jen drobečky, které se udrobily velikým vlastnostem
a nestřeženě se vysypaly na povrch. Všecko, naprosto všecko pramení
z vnitřku a učit lidi vkusu a ponechat jim neumírněné srdce je asi
tak směšné jako oblékat napřed hodinky, pak vestu a pak kabát.
Umírněnost je však komplikovaná vlastnost a nejtěžší ctnost,
poněvadž k ní patří vnitřní jistota. Od přírody však nikdo není jistým,
jistota je dobytá, krásná, záslužná a vykoupená věc a patří k ní
především uvědomělé a správné ocenění všech hodnot. Nabývají jí
lidé, kteří se naučili ztrácet, aniž by zoufali, kteří dovedou nabývat,
aniž by se přejedli a aniž by tím dobytým vycpávali díry vlastní
nenasytnosti.
Lidé, kteří se naučili dělit se a kteří se konečně dozvěděli,
že jistota člověka nespočívá v majetku předmětných hodnot, nýbrž
v majetku širokého srdce. Široké srdce se vždycky neomylně zastaví
u pravého jádra věci a ve všech situacích, nepatrných i důležitých,
se dopátrává nejhlubšího a nejprostšího základu. Čím hlouběji pátrá,
tím se soustřeďuje kruh poznání a nakonec se jako magnetka
zarazí u toho, co je vlastně samozřejmé a jednoduché. Můj bože, po
jakých bojích a zápasech, po jakém bloudění a tápání nalezne to, co
je tolik jasné jako světlo denní. Je to lucerna, kterou je třeba posvítit
si na svět. Je dobře otočit se a posvítit jí do všech koutů, kterými
jste kdy prošli, prohlédnout si v její záři vše, nač jste kdy hleděli,
a pak důkladně prohlédnout sebe, znovu a naposled a pak alespoň
stokrát znovu. Zpočátku se v člověku zvíří všechny dosavadní
pojmy jako prachové krystalky v šikmém slunečním paprsku. Bolí
to a především to namáhá. Ale když nepovolíte, urovná se všecko
samo sebou, všecko se ve vás dostane do jakéhosi odstředivého
pohybu a všecko se samo zařadí na své místo. Vaše srdce začne
vypadat jako jednoduché srdce. Taková dokonalá srdce mívají
některé ženy, které nikdy o nikom nemluví zle, všemu rozumí a samy
si dovedou odepřít, a nikdo o tom ani neví, že si odpírají.
Kdo se jednou naučí umírněnosti v tom nejhlubším slova smyslu,
nebude nikdy milovat například nepravé perly. Ale víc než to: nikdy
ho ani nenapadne, že by je mohl milovat, a nebude nijak pyšný na
to, že je nemiluje. Nemilovat je mu bude tak samozřejmé, že pro něj
prostě nebudou na světě.
Inu ovšem, nepravé perly jsou velice nepatrná věc. Je‑li však
v nás v pořádku vztah k nejnepatrnější věci, jak teprve v pořádku
jsou vztahy k důležitým věcem?