Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Zvenčí a zevnitř

Nenávidím větičku: on za to nemůže. Netvrďte přitom, že máte dobré
srdce. Dobré srdce miluje lidi, aniž by je muselo omlouvat a aniž
by je vůbec moralizovalo a kritizovalo. „Nemůže za to“ je farizejství
dobroty, stavěné na odiv, a především: je to škodné. I když za nic
nemůžeme, přece svět žádá a sami žádáme, abychom za všecko
mohli.
Ve chvíli, kdy jsme mozkově tak daleko, že se dokážeme orientovat ve
světě, dokážeme myslet, vymýšlet a rozhodovat se, v té chvíli už jsme
hotoví lidé, vytvoření dle tisíce tajemných a na nás nezávislých dění.
Vytvořila nás výchova, okolí, důležité zážitky z dětství i dědičnost
a různé fyziologické vlivy. A tak sebe vlastně přejímáme až tenkrát,
když už jsme, jací jsme, ale žádá se po nás, abychom nežili podle
toho, jací jsme, nýbrž podle toho, jací máme být. Ale poněvadž je
tento osud všem lidem společný tak jako zrození a smrt a nebezpečí
nemoci, není to už vlastně osud, nýbrž skutečnost, a zbývá nám
jediná a veliká povinnost: zařadit se mezi ostatní. Snad vůbec
všechno, co se žádá na člověku, a snad vůbec největší stupeň lidské
statečnosti a lidské práce na sobě samém je možno vyjádřit touto
větou: zařadit se mezi ostatní. To znamená, že je třeba vykonat právě
opačné, než vykonává příroda, a zušlechtit právě opačné, než nám
bylo dáno přírodou. To znamená, že je třeba v sobě vypěstit všechno,
co z nás dělá dobrého druha pro všechny mezi všemi, a dát zakrnět
tomu, co nás pudí starat se o vlastní prospěch na úkor společného
prospěchu.
V tomto smyslu každý může za všechno. Musíme si jen uvědomit,
že ne každý má tutéž práci a že jsou lidé, kterým úkol převzít
zodpovědnost za své konání může působit jen radost
a zadostiučinění, a lidé, kteří to mají nesmírně, zoufale těžké.
V tomto smyslu může každý i za svoji tvář i za svoje tělo i za výraz
svých očí a za harmoničnost nebo strohost svých pohybů. Tělo je
právě tak tvárné jako mozek, myšlenky a duše. A právě jako se nerodí
úplně hloupí lidé, nerodí se úplně oškliví lidé. V tváři pak stojí
napsáno zřetelným a viditelným písmem, jakou práci jste si dali se
sebou a jaké výsledky osvětlují z vnitřku váš obličej. Dát si práci
se sebou je jediné, co můžeme udělat k největšímu praktickému
a současně i ideologickému, tedy k účelnému a činnému zařazení
se mezi ostatní.
Největší krása člověka je harmoničnost. Nemyslím tím vkus
zevnějšku.
Myslím to zevnitř vyzářené sladění a vyvážení negativních
a pozitivních vlastností v jedinečný, výrazný celek. Díváte‑li se
například na kočku, díváte se na něco naprosto dokonalého, a přece
není kočka dokonalá. Neumí ani létat, ani štěkat, ani mluvit, ani
počítat, myslím, že je ještě mnoho věcí, které neumí. Ale to, co
dovede, dělá dokonale a nikdy ji nenapadne, aby zkoušela něco, co
nedovede, třeba tančit. Jsou lidé, kteří dělají všechno dokonale
s naprostým souladem a mají tolik sebevlády a sebekritiky a snad také
tolik živelné přirozenosti, že nedělají nikdy nic, čemu nerozumí.
Proto nejsou nikdy oškliví, protože ošklivá je jedině neobratnost,
směšnost a nenasytnost ješitnosti. Jsou jakoby zakulacení a mají
znamenitou formu. Někdy ji mají uvědoměle a vydobytě, jindy ji
mají bezděky, ale pokaždé se pohybují s krásnou jistotou někoho,
kdo dělá vždycky to správné. Mluví správně, jednají správně, chovají
se správně a oblékají se správně. Možná, že nikdy neviděli módní
žurnál a třeba neměli ani tolik času, ani tolik peněz, aby se o to
starali. Ale jejich vnitřní organizace je v uvědomělém pořádku. Vědí,
co chtějí, a vědí, co je dobré chtít. Všechno zevní se přirozeně
podřazuje této centrální čistotě, jako u parní mlátičky, která
samočinně třídí plevy a zrna, pracuje s účelnou soustředěností
a čistotně za sebou zametá, zužitkujíc všechno v pravý čas
a k pravému účelu.
Vše, co člověk dělá, souvisí s jeho vnitřní propracovaností. Jak
vypadá a jak se pohybuje, jak nosí šaty a jak klade chodidla a jak
se umí usmát a jak tiskne ruku: všechno vyvěrá z jediného pra-
mene, z bohatosti a slušnosti vnitřního života. Člověka nedělají
šaty – kolik lidí po válce chtělo na šatech, aby je udělaly, a povedlo
se to? Skoro bych řekla, že šaty odhalují, a ne, že zahalují
člověka. Rozhodně jsem si jistá, že opravdu cenný člověk nikdy
neztrácí neobratností svého zevnějšku, i když snad má na sobě
všelicos jinak, než se „to patří“. Má zato tolik sytého, zhuštěného,
jedinečného výrazu, že je daleko krásnější než člověk, který má
bděle a úzkostlivě všechno, jak se patří. Naprosto nechci říci, že na
zevnějšku nezáleží, naopak. Chci jen říci, že zevnějšek není zevnějšek,
nýbrž důsledek vnitřku. Člověk bohatého a krásného obsahu
si vyřeší otázku svého vzhledu samozřejmě (a to už je skoro totéž
jako dobře) a nikdy na sebe nenavěsí směšné a neupravené hadry,
poněvadž jednoduchost a úpravnost jsou mu nezbytné jako vzduch
k dýchání. A lidem prolhaných obsahů a lidem bez obsahů
nepomohou ke kráse a ušlechtilosti nejdražší šaty. Kdyby na nich
nebyla krejčovsky ani jediná chybička, bude chybět rukávům a střihu
to bezejmenné něco, co tak proudivě svítí z lidí, kteří za něco stojí.
Jak se to říká? Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.