Jaroslav Hašek Povídky II

Šťastný domov
III.

Když jsem se vrátil ze Soluně domů, čekalo mne velké překvapení. Salón byl bez nábytku, úplně bez nábytku, a ten krásný černý nábytek v mé nepřítomnosti má dobrá žena prodala.
Se zářící tváří ukázala mně různé malby po prázdných stěnách, kterými nahradila velice vkusně, jak tvrdila, jednotlivé kusy nábytku. Dala si záležet, aby velké trymó namalovala věrně, podobně i pianino, takže uchvácen, musel jsem si sednout na zem.
„Dle Šťastného domova máme ozdobovat svůj příbytek,“ pravila pevným hlasem, „a řekni mně, nevypadá-li tento namalovaný stůl lépe než skutečný?“
Svalit se z něčeho bylo holou nemožností, a proto jsem se jen položil na podlahu.
„A proč, drahoušku, jsi prodala tento nábytek? Stálo to snad také ve Šťastném domovu, že v salóně nemá být nábytek?“
„Ty hlupáčku,“ pravila, „nábytek jsem prodala jen proto, abychom mohli být hodně šťastni, abychom měli svá vlastní párátka, víš, párátka své vlastní výroby. Četla jsem v Šťastném domovu, že pečlivá hospodyňka, aby ušetřila peněz, má si sama vyrábět párátka. Takové párátko, zhotovené její ručkou, činí jejího manžela šťastným a spokojeným po každém jídle a z takového párátka dýše to pravé rodinné štěstí, které chce Šťastný domov. Z párátek doma zhotovených rozlévá se záře štěstí a spokojenosti, byt novomanželů naplňuje se jasem a usměvavým klidem, který zušlechťuje.“ Obrátila jsem se tedy k redakci Šťastného domova s dotazem, jak se párátka doma vyrábějí. Dostala jsem odpověď, abych si koupila publikaci Šťastného domova: Domácí dílnu. Koupila jsem tedy dva ročníky, poněvadž se knihy nemají dle Šťastného domova kupovat jen po jednom exempláři, neboť jest to nevážnost k duševní práci. Vždyť, můj hlupáčku, i těch obyčejných sirek kupujeme několik balíčků najednou. V Domácí dílně jsem našla pokyn, že o výrobě párátek lze se dočíst v jiné publikaci Šťastného domova, v Domácím vševědu, a ten stál 30 korun. V Domácím vševědu našla jsem poznámku, že párátka jsou obyčejně ze dřeva a o jich výrobě že možno se dočíst v některém z minulých ročníků Šimáčkova Čtverlístku. Koupila jsem tedy Šimáčkovy Čtverlístky a tam jsem se dočetla, že tedy možno párátka vyrábět doma pomocí patentovaného strojku, který lze obdržet u firmy Coudrine Fréres v Luzernu ve Švýcařích a že možno též je vyrábět jen pomocí obyčejného nože. Dle Šťastného domova vím, že strojní výroba přijde mnohem laciněji, i objednala jsem si stroj. Stál 480 franků. Kde jsem však měla vzít peníze? Prodala jsem tedy nábytek ze salónu a tvou knihovnu, poněvadž potřebovala jsem mnoho peněz na lipové dříví a na vodní motor ku hnaní stroje. Ze Šťastného domova vím, že nákup má se díti ve velkém, a proto jsem si dala práci a koupila dvě staleté lípy na Šumavě, dala porazit, rozřezat a odvézt do Prahy. A nyní slyš! Až do dneška vyrobila jsem 8 miliónů párátek, které jsem složila do sklepa a do kůlny ve vedlejším domě, kterou jsem najala nahodile za velmi levný peníz. Dva milióny párátek věnovala jsem Šťastnému domovu pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept na bramborové lívance. „A my máme teď doma 6 miliónů párátek na zuby, viď, že budeme teď šťastni, hodně šťastni, a že se ti bude doma líbit a neodjedeš mně nikam do Turecka.“
Byl jsem tak šťastným, že jsem z toho padl do mdlob. Probudil jsem se v sudě od kyselého zelí. Když jsem z něho vylezl, pravila mně má pečlivá žena, že ve Šťastném domovu kdysi stálo, že výpary z kyselého zelí brání mdlobě. Šla tedy dolů a koupila tam prázdný sud od zelí.
„Co bude teď se sudem?“ tázal jsem se.
„Teď sud buď dáme do domácí lékárničky, nebo ještě lépe, podívám se do některého ročníku Šťastného domova – hned jsem tady.“
Vrátila se s ročníkem od loňska a četla: „Pilná hospodyňka dovede i ze sudu od zelí učinit pravý zázrak. Stačí k tomu jen trošku píle a obratem ruky utvoří z takového sudu kočárek pro děti…“
Musil jsem na chvíli zase strčit hlavu do sudu.
„Lépe se ještě na kočárek pro děti hodí sud od petroleje,“ četla má drahá žena, „neboť se v něm nedrží štěnice. Vidíš, my tedy musíme mít děti.“
Tak jsme tedy dělali, jak to chtěl Šťastný domov. Trávili jsme tak čas až do večera, kdy mne ženuška odvedla do jídelny, kde mně předložila půl uzenice a asi za 0,2 haléře chleba.
„Ve Šťastném domovu stojí,“ pravila, „že se má jíst před spaním velice málo a po jídle že se má člověk proběhnout, nejlépe že je vykonávat horské túry. Nemá-li však člověk možnost lézti po skrovné večeři do hor, stačí též, leze-li po domácím žebříku.“
Odvlekla mne do kuchyně. Tam byl ke stropu připevněn důkladný žebřík.
„Žebřík ten jsem zhotovila sama dle receptu ve Šťastném domovu. Koupila jsem z dražby čtyři staré skříně a z těch jsem to stloukla dohromady.“ Její oči zářily blažeností. „Také máme činky, abych však je nemusila kupovat, neboť šetrná hospodyně nerada vyhazuje peníze za věci, které si může zhotovit sama, slila jsem je z tvých starých cínových džbánů po babičce.“
Z toho mne rozbolelo okolí žaludku a musel jsem utéct na záchod, kde mě překvapila jeho nádherná výzdoba. Ruka mé ženy vyzdobila tento záchod dle hesla „Zdobte své příbytky!“ skutečně báječně krásně a ladně.
Zadní stěnu záchodu vyplňovala tato krásná báseň:
Tichounce, tiše, samo k duši
se v lásce štěstí přihlásí,
ráj blahý člověk v ňadru tuší
a modlitbu ret šeptá si:
Ó, drahé kouzlo domova,
kéž lásky svaté požehnání tě chrání,
všech bouří zlých tě povždy uchová.
Ó lásko, bdi nud tímto prahem,
by zloba nevstoupila naň,
nám v žití radostném a blahým
náš domov šťastný tady chraň!
Žena se dobyla za mnou na záchod, či spíše do toho chrámu umění, který byl vyzdoben perským kobercem z vyprodaného salónu.
Ne, to nebyl záchod, to byl šťastný domov v pravém slova smyslu, to bylo ideální sídlo šťastného člověka, který zde může nalézt jas a vzdělati svůj estetický vkus.
„Ozdobujme své záchodky,“ řekla žena, „tak stojí v minulém čísle Šťastného domova, neboť na záchodku tráví člověk jednu šestnáctinu svého života, to znamená dle Šťastného domova, že dosáhne-li člověk věku 80 let, sedí na záchodě pět let a těch pět let měl by prožít v nějaké díře, o kterou nikdo nedbá a kteráž doba jest s to zničiti jeho vkus? Záchodek má být pečlivě upraveným koutkem, ze kterého by dýchalo to pravé domácí štěstí, jaké chce Šťastný domov.“
Nesmíte se tedy divit, že jsem v té krásně ozdobené místnosti proseděl celou noc.