Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Zrcadlo, které se v nás zhlíží

Jednou jsem viděla na barevné obálce nějakého ilustrovaného
časopisu znamenitý obrázek. Před zrcadlem stála panička, typ paní
Zbohatlé, poznáte ji na deset honů. Takový sádlem obložený
a vypolštářkovaný človíček, sádlo se dere z botek, z napjaté sukně
(tak ráda bych řekla „našponované“, ale nesmím!) a ještě napjatější
blůzky a vzadu pod kloboukem se sádlo skládá ve vydatné záhyby,
prstíčky krátké a tučné, z těch by měla baba z perníkové chaloupky
radost!
V zrcadle se však zrcadlila postavička oblečením té první navlas
podobná, i vlasy i tvář i postoj, všechno nějak souhlasilo. Ale uvnitř
v zrcadle bylo mladé, smavé stvoření, ohebné jako prut a krásné
jako stromek na jaře, takové děvčátko, které je hezké všude, ve všem
a právě tak bezpodmínečně, jak nenapravitelně a za každých
okolností je ta první ošklivá. Pod první figurkou stálo napsáno:
„Taková je“, a pod druhou, pod tou v zrcadle bylo: „Tak se vidí“, a
mohu říci, že jsem nikdy neviděla povedenější obrázek.
Kdyby ženy nebyly směšné, nebyly by nikdy ošklivé. Být ošklivým od
Pána Boha je napravitelné. Zachrání to už třeba vlídné, dobré oči,
laskavý výraz ve tváři, pěkné, svěží vlasy a vůbec něco milého
a pomilování hodného. Mnohem horší je ta směšnost na věky
nevysvětlitelného nedorozumění, která tak často čiší ženám ze tváře.
Považujeme se vždycky za něco, čím nejsme. Myslíme si o sobě, že
jsme svůdné, a byly bychom půvabné, kdybychom si to nemyslely.
Myslíme si, že jsme démonické, a jsme malá, nenasytná
a nezvládnutá zvířátka. Představujeme si, že jsme dramatické
umělkyně, a často jsme jen afektované opičky. Zdá se nám, že jsme
dobré matky, a dusíme děti zálibnou láskou. Tvrdíme, že jsme
znamenité hospodyně, a ve skutečnosti jsme domácí tyrani.
A jak se se sebou mazlíme! Jak se rády trápíme, jak jsme k smrti rády
„hluboké“ a „citlivé“, nazývajíce migrénu citovostí a hysterii
hloubkou.
To všechno proto, že se neumíme dívat do zrcadla. Pozorujte ženy
ve chvíli, kdy vytahují pudřenku a zrcátko. Obličejem jim bleskne
vždycky spokojený výraz, i když docela maličko, co by se za nehet
vešlo. Ale změní tvář ještě dřív, než pohlédnou do zrcadla. Jakživa
nevypadá žena tak vážně, jako když se chystá pohledět do zrcadla.
Obleče svůj nejlepší výraz, nejroztomilejší a nejhezčí tvář, kterou
dovede udělat. A teprve pak se podívá. Snad proto se nikdy nevidí,
jak je.
To první, co bychom měly udělat, by bylo postavit se před veliké
zrcadlo a zaznamenávat s naprostou věcností: taková jsem a taková
nejsem. To mám a to mi chybí. Tohle dovedu a tohle nedovedu – tedy
to nikdy nebudu dělat. Jsem širokoplecí slovanský člověk, a nebudu
tedy nikdy nosit francouzské hadříky, ušité na francouzské drobné
postavičky. Mám kulatý český obličej, nebudu si tedy kadeřit vlasy.
Mám silná lýtka, a nebudu si tedy nikdy sedat, jako bych měla
krásná.
S vlastnostmi to musíme zkusit bez zrcadla. Někdy to hrozně
bolí. Je tak těžké přiznat si, že něco neumíme! Je tak těžké vůbec se
to dozvědět. A dozvíme‑li se to, je tak těžké zařídit se podle toho.
Jakýmsi tragickým prokletím lpí člověk vší ctižádostí právě na tom,
co neumí. Znám ženu, krásnou, bohatou, nadanou, ale nemá hlas.
Její největší touhou je stát se operní zpěvačkou. Má dost peněz,
aby si kupovala nejpřednější jeviště a platila nejslavnější učitele
světa, a tu a tam zaplatí šílenou sumu za dovolení vystoupit na
tom či onom jevišti. Podplacené kritiky překypují chválou a zaplacené
klaky nepřestávají tleskat, představení je nekonečně trapné
a bolestně ubohé, ale ona žena je pokaždé naprosto šťastná. Kdyby
toho nebylo, byla by obletovanou, vítěznou královnou, má všechno,
co k tomu potřebuje. Takhle je směšnou figurou Ameriky a nemá
upřímné přátele: kdo by se jí odvážil říci, jak ohavně zpívá? Je na
upřímnost příliš bohatá.
Nemyslím, že někdo může něčeho dosáhnout bez této operace:
vyrvat ze sebe zbloudilá a ctižádostivá místečka, ranky nechat za-
hojit a statečně se přiznat ke všemu, co neumí. Jakmile se to jednou
podaří, máme nejstrmější kopec za zády. Před námi je už široká
a jednoduchá cesta. Zbývá jen, abychom své schopnosti a krásy
vědomě pěstily a svým špatným vlastnostem dávaly zakrňovat a se
svými nedostatky zalezly do koutka, kde nepřekážejí nikomu, než
jenom nám. Pak je z nich jen malý raneček a nosíme si jej samy, na
vlastní zodpovědnost. Možná, že se leckomu podaří jej někde
nepozorovaně zapomenout, nebo, což je statečnější, jej někde
zahodit a výsknout si: konečně mám volné ruce!