Jaroslav Hašek Povídky II

Šťastný domov
IV.

Ranní slunce nalezlo mne tedy ještě v onom prostoru. Prošlo do tohoto idylického koutku oknem polepeným papírem, který rozdělen v pestrobarevné čtverce propouštěl sem slunečný jas pestrými pruhy světla jako do gotické katedrály, a to slunce opřelo se svými paprsky právě na vnitřní stěnu dveří záchodu, kde viselo „Deset rad Šťastného domova pro štěstí v manželství“
Nastával pro mne nový den s novými útrapami, den plný zoufání.
Bylo právě pondělí, a stejně mohl jsem beznadějně zvolat: „Tenhle tejden pěkně začíná!“ jako onen ubohý lotr, kterého v pondělí věšeli.
A také jsem to zvolal, když opustiv k sedmé hodině svůj azyl, našel jsem na stole v jídelně místo snídaně pořádný kus ledu a svou ženu nalezl jsem stejně energickou jako včera. Před ní – jak se samo sebou rozumí – byl rozložen Šťastný domov.
„Budeme,“ řekla beze všeho uvítání, „nyní polykat kousky ledu na lačný žaludek, toť jediný prostředek aby si člověk uchoval veselou mysl po celý den. Čti!“
Na otevřené stránce časopisu byl článek Proč eskymácké ženy nikdy nepláčou?
„Poněvadž, můj hlupáčku, každé ráno polykají kousek ledu. Kdybys článek četl, seznal bys, jak eskymácká žena žije spokojeně proti nám. Ona ví, že vzala si jen muže a nikoliv nadčlověka, a po sňatku zapudí hned jakoukoliv myšlenku, že za jiného se mohla vdáti lépe. Z lásky k muži snaží se eskymácká žena odložiti všechny chyby a nepřesvědčuje nikdy slzami, nýbrž důvody, a nikdy neučiní si ze svého muže svého velitele přílišnou ústupností. Jaká to krásná slova! Kéž by i u nás v Čechách ženy konečně pochopily, že mají též právo pracovat po boku muže, který se nikdy nestane jejich velitelem. Bohužel, my ženy jsme doposud příliš povolnými, jsme ubohými trpitelkami, náš osud je smutný úděl otroka, a tím jsme samy vinny svou ústupností. Ale ode dneška neustoupím ani na krok od svého přesvědčení a nedám se znásilňovat tebou nebo obmezovat v čemkoliv.“
Ubohá trpitelka nacpala mně kus ledu do úst a asi tak, jako když husu cpeme šiškami, vměstnala do mého „volete“ ten kus zmrzlé vody, divže jsem se nezadusil.
Pak odešla do kuchyně a vrátila se s miskou syrových bramborů, rozřezaných na plátky, posypaných solí s rozetřeným česnekem, a nějakým odvarem v čajové konvici.
Podivnou kouřící tekutinu nalila mně do šálku a vysvětlila: „Teď budeš pít čaj Šťastného domova, na jehož vynalezení obdržela jsem v tvé nepřítomnosti první cenu, a to elegantní kuchyňské váhy, takže máme dnes dvoje. Čaj ten způsobil velkou senzaci a pije se všude, kde se chce ušetřiti peněz za snídani. V každé rodině snad mají za oknem fuchsie, čaj se tedy skládá z fuchsiového usušeného listí a obyčejného sena, které může každý na ulici si utrhnout z kolemjedoucího vozu se senem, aby měl štěstí a snídani. Kvůli chuti přidává se do tohoto čaje tymián nebo bobkové listí, skořice, hřebíček, a kvůli úspoře cukru sladí se melasou. Jest to velice výživné a působí dobře na oběh krve. Také se dá zlepšit jeho chuť listy břečťanu nebo ještě lépe květem magnólií. Kvůli barvě přidává se do něho slupka z cibule, a komu je cítit z úst, něco kmínu. Kdo trpí nespavostí, tomu se vaří s višňovými stopkami. Jest to univerzální čaj a bude ti jistě výborně chutnat.“
A také mně chutnal, jenže asi tak, jako kdybych padl ústy do hnojnice.
„A co je s těmi plátky syrových brambor?“ tázal jsem se, když jsem se vzpamatoval. „Ty si mám dát teď na břicho na způsob křenových placek?“
Dala se do smíchu. „To budeme přece jíst, ty hlupáčku! To jsem četla v loňském ročníku, že to jedí k snídani černoši na ostrově Haiti.“
„Aby byli veselí?“
„Ale ne, ty jsi hloupý až hrůza! Aby nedostali zimnici a snášeli lépe podnebí.“
Abych tedy i já snesl útrapy podnebí, snědl jsem asi jeden koláček a polilo mne takové horko, které bylo rychle vystřídáno pocitem strašlivé zimy, že jsem se začal klepat a třást jako pes, který spadl v zimě pod led.
„Dám ti likér Šťastného domova,“ řekla žena, přičemž poznamenala. že vypadám tak blbě jako nejzpustlejší kretén na světě.
Nežli jsem se napil, vysvětlila mně, že likér Šťastného domova si hotoví každá pečlivá hospodyňka doma sama. „Vezme se zeměžluč, ta se povaří v černé kávě, odvar přeleje se přes listí levandule a sušené hříbky. Dá se to vařit asi hodinu a přidá na každý litr gram čištěné sody a do všeho rozmačká osm citrónů. Litr odvaru se smíchá s litrem rumu a osolí.“
Nalila mně toho skleničku, a jakmile jsem to se zavřenýma očima spolkl, pocítil jsem, že mně můj žaludek chce vyskočit ke stropu. Opustit tak věrného přítele bylo by neodpustitelnou zradou, a proto jsem vyskočil s ním a zůstal vězet v rabicové stěně, která dělila jídelnu od kuchyně.
Má dobrá energická žena neztratila duchapřítomnost. Odběhla do kuchyně, aby se mnou mohla lépe mluvit, poněvadž půl těla s hlavou bylo v kuchyni a jedině zadní část mé osoby posměšně hleděla na láhev likéru Šťastného domova v jídelně.
Dobrá žena objevila se též výtečnou a starostlivou hospodyní. Předně se mne zeptala, zdali mně nepraskly šle. Řekl jsem, že nevím. Řekla, že jestli se tak stalo, že mně zhotoví šle z mé barevné vesty, nebo ještě lépe z koberce, to že jsou pevnější.
Pak listovala v Domácím vševědu, až našla heslo „rabicové stěny“. Měli jsme oba velkou radost, že oprava rabicových stěn nevyžaduje velkého nákladu, ale o podobné situaci, ve které jsem se nacházel, nebylo v Domácím vševědu zmínky, podobně jako ve Šťastném domově. Stálo tam jen, že se velké hřeby nesmí zatloukat do tenkých rabicových stěn.
Spustila nyní hrozné výčitky, když přečetla tu větu. To však na mé situaci ničeho nezměnilo a ona konečně počala uvažovat, jak by mne vysvobodila. Pravila, že chápe ohromnou cenu společného života, ale co by to bylo za společný život, kdybych já místo po jejím boku vězel i nadále v rabicové stěně. Chce žít uvědoměle dny štěstí a jasu, které i mně budou posilou ve dnech šera a neštěstí.
Počala zčistajasna deklamovat: „Uvědom si jasně práva a povinnosti k sobě, rodině a světu, žij dle nejlepšího svého přesvědčení! Připrav se náležitě k mateřství. (Ve mně hrklo. Ještě to ke všemu!) Připrav se k mateřství jak po stránce zdravovědné, tak výchovné. – Největší štěstí života spatřuj ve svých dětech a ve vychování jich tak, aby byly lepší, dokonalejší a šťastnější, než jsi ty sám.“
Pak prohlásila, že se jde obléknout, že vyhledá majitele domu, že promluví se svým otcem, zdali by tento dům nekoupil a že pak ho přemluví, aby ho dal zbourat a tak mne vysvobodil. Pak zase měla jiný plán, že si vymůže na policii svolení k nákupu dynamitu a že mne dá odstřelit. Měla vůbec jeden plán rozkošnější než druhý. A nakonec prohlásila, že půjde do redakce Šťastného domova optat se o radu.
Oblékla se a odešla. Byla to trapná chvíle, která stávala se tím trapnější, čím její návrat přestal být chvílí a prodloužil se na hodiny. Naštěstí počal v mých útrobách pracovat čaj Šťastného domova a ten bramborový koláček s česnekem a snad i ten likér. Měl bych se vlastně stydět o tom psát, ale ještě dnes mám takovou radost z toho, že to musím napsat. Budiž k mé omluvě řečeno, že jsem byl v bytě úplně sám, tedy že jsem se neprohřešil proti společenskému tónu, a jestli jsem se i neslušně zachoval, budiž mně to prominuto, neboť to mne vysvobodilo z mé velice nemilé situace. Člověk by nevěřil, jak často nepatrná detonace stačí, aby rabicka spadla. Slušné to tedy ode mne nebylo, ale po té detonaci, ne větší než kdyby se vystřelilo z malého hmoždíře, povolila stěna a zřítila se a já s ní. Byl jsem osvobozen a odběhl do jídelny otevřít okno. Jak jsem vykoukl z okna, spatřil jsem svou drahou ženu, která když mne uviděla, zatvářila se kysele.
Když přišla nahoru, řekla, že to je ode mne nehezké, že vymohla ve Šťastném domovu uspořádání ankety „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“. Řekli jí, že případ je velice interesantní a že anketa je mnohoslibná. Ovšemže neřekla, že v té rabicové stěně vězím já, nýbrž že náhodou do té rabicové stěny zapadla její tchyně, která tu byla na návštěvě. A tu jí v redakci řekli, aby i za cenu sebezapření hleděla udržet mír a shodu s příbuznými svého muže. Jmenovitě aby se snažila chovati v úctě a lásce jeho matku, která jí jej vychovala a milovala dříve než ona. Nachází-li se tedy jeho matka v rabicové stěně zaražená, tu že má ji s největší šetrností ze stěny vytáhnout pomocí hasičů.
Pokračovala, že nemohla mluvit o mně, poněvadž by se snad mohli domnívati, že jsem to vyvedl z opilosti.
Sedla si ke stolu a naříkala, jak je nešťastná, když má muže opilce, který skočí do rabicky. Při zdravém rozumu že jsem to nemohl udělat, že jsem pomatenec, blázen, šílenec a že měla dříve ještě před svatbou vyzkoumati a vyzkoušeti mou povahu, aby byla do ní více zamilována než do mého zevnějšku. Měla tenkrát také vyzpytovati své svědomí, má-li mne tak ráda, aby se mnou dovedla snášet i těžké chvíle života, a raději měla ustoupit včas, neboť se jí zdá, že jsem velký lotr a ničema. Vidí, že ztratila veškeru úctu ke mně, neboť vypadám velice komicky. Láska bez úcty má jen krátké trvání; ona to teď vidí, poněvadž jsem taková komická figura, která má z pouhého vrtochu hlavu v kuchyni a nohy v jídelně. Dala se do smíchu a přešla hned opět do naříkavého tónu. Neměla rozhodně vstupovat v manželství s příliš ideálními nadějemi, poněvadž zažila trpkého zklamání. A kdyby ji aspoň ten ničema (totiž já) odprosil. Ale stojím tu před ní jako pařez, ale i ten pařez vypadá ještě lépe než já. Já vypadám jako kus dřeva. Představovala si, že budeme šťastni, velice šťastni, že duch Šťastného domova bude nás svým kouzlem udržovat v neustálém láskyplném objetí. Mnohým a mnohým zbudoval Šťastný domov štěstí od základů, mnohým a mnohým pomohl na těžkých cestách denního života, ale nesměli to být takoví vrtáci, jako jsem já. Šťastný domov přispívá radou i pomocí každému rozumnému manželi. Doufala, že se stane ten časopis mým přítelem a rádcem, utěšitelem a zábavným společníkem, ale já tu stojím jako mamlas. Což jsem neslyšel, že jejím přičiněním právě vypisuje Šťastný domov anketu: „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“? Proč nevezmu pero a nenapíšu, jak jsem se dostal z rabicky, aby tisíce a tisíce čtenářů vědělo, jak si mají počínat v podobném případě?
Tak jsem napsal na Šťastný domov, jak jsem to udělal, a podepsal svou ženu. Myslím, že byli pak v redakci moc šťastni a že jen to Šťastnému domovu scházelo k úplnému štěstí.