Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Dáma a moderní žena

Dáma je přesný pojem pro určitý druh žen. Pochvalné a úctyhodné
slovo starého, solidního znění. Řekne‑li někdo: dáma, představím
si ženy anglických obrázkových časopisů. Někde viditelně nebo
neviditelně v pozadí hluboký, stinný, zasněný park se starými stromy,
starý rodinný domek s úctyhodným průčelím, chodbami, nábytkem,
a portréty na stěnách vane duch několika dědečků, všechno
je patricijsky důkladné, dávné, znamenité kvality. Zděděné lenošky
a zděděné šálky na čaj, nad krbem obraz babičky v naškrobeném
běloskvoucím krejzlíčku a pod okny platan, který zasadil pradědeček.
Patří k tomu neslyšní sluhové vyholených tváří, s nimiž se tak
napůl rozmarně, napůl příbuzensky zachází a kteří řídí dům, aniž
by kdo věděl jak, a nesmí umřít, protože by se bez nich všechno
zastavilo.
V menším měřítku to může být byt na Malé Straně, hrací hodiny
nad kanapíčkem, rytiny Koňské brány nad krbem a letitá Rozárka
v kuchyni. Celé ovzduší nepřipouští domněnky, že by se tu kdy dělo,
co se dít nemá. Je počestné, mírně přísné a trošičku zakysle morální,
sedíte v něm se smíšenými pocity: jakoby brána světa za vámi
zapadla a nikdy sem už nepropustila jakýkoli hřmot moderního
zmatku, je vám bezpečně a teplo, a přece se cítíte zajatci. Usmíváte
se na to, jak se dvanáctiletí hoši usmívají na svoji babičku. Stařenka
jim připadá pošetilá a k pomilování prostičká, mluví s ní nevěcně
jako s děťátkem a mají pravdu. Ale ovšem, babička se za nimi zahledí
s úsměvem a myslí si: Vy káňata a kluci zelení – a také má pravdu.
Po ulici jde mladá žena a hned víte: doma jsou asi ty zděděné
talířky a vyřezávaný stolek z javorového dřeva. Lidé jí vzdávají
úctu a ona si to zaslouží. Nese životem své zděděné duševní statky
s ušlechtilostí dobré rasy a těží z nich mírně, střídmě a bez jakékoli
výstřednosti. Hledíte na ni zamyšleně a víte s jistotou, že by se
určitých věcí nikdy nedopustila: že by nikdy nešla tudy sama pozdě
večer a že by si nikdy neoblékla nachově rudý klobouk, že by nikdy
nevyslovila nadávku a že by s vrozenou a klidnou čistotou nikdy
neporozuměla kluzkému vtipu. Uhádnete, že se dovede postavit
doma ke dřezu a umýt nádobí. A když třeba někdo zazvoní a ona
běží otevřít, můžete vzít jed na to, že příchozí řekne „Rukulíbám“,
přes utěrku a kostkovanou zástěru. Vsázím se, že neřekne nikdy
nikomu nic nepříjemného do očí, ale víc než to, že jí nikdo neřekne
nic nepříjemného do očí. Začnete‑li však hovor o některém
z problémů, který hýbe světem, dá vám zdvořilou, nezúčastněnou,
ani hloupou, ani chytrou odpověď, a v hlase cítíte mírné napomenutí,
jako byste řekli něco, co se neříká. Nechci říct, že je zaostalá – i to
tak. Je taková moudrá, vyrovnaná, docela mimo svět a přitom
uprostřed znamenitého svého světa. Bude vám připadat právě tak
cenná a křehká a krásná jako stará váza z nádherného porcelánu,
která stojí na komodě od té chvíle, co ji tam babička Emilie postavila.
A jen ostýchavě a úkradkem vás napadne, že přes velikou krásu
a cennost je ta váza pro dnešní potřeby života trošičku zbytečná.
Takovým ženám se nikdy nezdaří přiřadit se k vývoji světa. Vývoj
světa je hlučná, strašná a hřmotná věc, je to máselnice, kde se kvedlá
čas vždycky stejně lomozivě. V domečcích se starými portréty
a zestárlými Rozárkami se o tom nepotřebují něco dozvědět.
Minulost jim vystavěla pevnou půdu pod nohama a ochrannou
střechu nad hlavou, a jejich život plyne moudřeji a tiše jako korytem
řeky. Zvenčí vypadá, jako by plynul na plano. A zevnitř, z oken
domečku, vypadají boje světa, jako by se bojovaly na plano.
To je ten dobrý typ ženy nedávných, skoro ještě přítomných dob,
ale dnes je těžké vychovávat k němu. Přes vzácnost a dokonalost,
přes jemnost a ušlechtilost: dnes už vymírá. Nevymírá proto, že by
se nerodily ženy schopné vyspět do této dobré formy, ale proto, že
se nezrodily časy, které by je dovedly zaměstnat.
Lidé vždycky neskonale rádi žijí s tváří obrácenou k minulým
vzorům. Nade vším, co se stává, krčí rameny a milují všechno, co
je dobré a dokonalé, a nechtějí pochopit, že je to právě proto
současně hotové a vyčerpané. Říkají novým věcem moderní, a říkají
to s úsměškem a trochou pohrdání, a jsou pyšní, že k tomu nepatří.
Moderní doba, to je špatná doba a moderní člověk je člověk
lehkovážný a nezpůsobilý. Moderní tance jsou ošklivé tance
a moderní umění je směšné umění. Moderní žena je žena bez „pelu
ženskosti“, a pelem ženskosti se rozumí v klášteře vychované,
předsudky minulého století vycpané děvčátko. Postavte je
do dnešního světa a žádejte po něm, aby vychovalo zdatné děti
a udrželo s mužem krok ať duchovně, ať na silnici, a vydáte je žalu,
jehož příčiny nikdy nepochopí, a bude tomu říkat „rozčarování“
a „tvrdá ruka skutečnosti“ a „ztracené iluze“. Život ji pak postrkem
vyprovodí za hranice každého zdaru.
Tvrdíte, že moderní děvče se líčí a jen tančí a není k ničemu – ale
děvčat, která se líčila a jen tančila a nebyla k ničemu, bylo ve všech
dobách a ve všech časech. Zapomínáte úplně na nový a opravdu
moderní krásný typ ženy, která vám dospívá před očima, ani o tom
nevíte. Na ženy soběstačné, pracovité, pevné a statečné, které
dovedou být muži druhem, kamarádem, pomocníkem a které
dovedou žít na vlastní zodpovědnost a vlastní námahou. Které se
nebojí a nelekají práce, stojí u nějakého pultu nebo pracovního
stolečku nebo stroje právě tak trpělivě, zdatně a činně po celý den
jako muži, které se dívají životu klidně do očí, jaký je, a nepotřebují
„pel ženství“ (totiž tu umělou skleníkovou a vychovanou
nevědomost), aby zůstaly ženami hluboce citovými. Žena nepozbude
své ženskosti, ani když pracuje, ani když ví, co je to život. Naopak,
prohloubí ji z povrchní sentimentality v hluboký čistotný zdroj
a životní pohon. Poznáte ji na první pohled, na první stisk ruky. Mají
otevřenou, uklidněnou tvář a prosté, necavykovské způsoby, pevný
krok a neplaché oči. Právě tak jako ty druhé vypadají určitě
a vysloveně a nikdo si k nim nic nedovolí. Nechrání je zřetelná
ušlechtilost chovu, chrání je vlastní odhodlanost a rozhodnost a pak
to nepojmenovatelné „něco“, co šíří každá slušná žena kolem sebe
jako kytky vůni.
Nikdo o nich neřekne, že to je dáma – bylo by to pro ně jaksi příliš
titěrné slovo. Ale každý jim rád stiskne ruku a v srdci se jim pokloní.