Jaroslav Hašek Povídky II

Povídka o kočce

III.
Když jsem následujícího dne přišel k obědu, již ve dveřích oznamovala mně Slávka, že máme návštěvu, vzácnou návštěvu, která u nás obědvá. Slávčiny oči plály takovou radostí, že jsem se lekl, nepřijela-li její matka.
„Kdo je to?“ otázal jsem se zaraženě.
„Jen pojď, uvidíš!“
Vedla mne za ruku do pokoje k prostřenému stolu, kde sedělo na ubrusu tříbarevné kotě, náš přítel ode dvou dnů.
„Zde můj manžel,“ představovala mne Slávka, „a zde slečna Grina. Dej pac! Ne, ty jsi hloupá!“
Náš oběd uplynul v samé radosti. Nejlepší kousky masa dávali jsme Grině, kteréž jméno, nahodile vymyšlené, činilo na kotě dobrý dojem, neboť poslouchalo zcela vzdělaně, jako by vědělo, že jemu patří.
„Grino, na, Griničko, na, papej, malá.“ Zas mělo bříško jako kamínek a po obědě ulehlo do Slávčina klína, lízalo se, dívalo se vděčně na nás, předlo a nakonec usnulo, přitulené přátelsky.
Když náš host usnul, radili jsme se, co s ním. „Můj milý,“ pravila Slávka, „mám k tobě prosbu. Viď, že jsi také při tom, abychom si Grinu nechali?“
„Má zlatá,“ odpověděl jsem, „nebyl bych proti tomu, naopak, těšilo by mne takové vyražení, kdybych věděl, nezpůsobím-li tím nikomu bolest. Což uteklo-li z nějaké domácnosti, kde je měli také tak rádi. Snad tam jsou i malé děti, a ne jen velké jako my.“
„Já se od něho neodloučím,“ pravila Slávka, hladíc mne po tváři. „Zlatoušku, my si je necháme, a kdyby se někdo po někom sháněl…“
„Tak co?“
„Tak ho vyhodíš,“ odpověděla s líbezným úsměvem, přičemž mně dala znamenitou hubičku. Tím bylo definitivně usneseno, že ono kotě má o budoucnost postaráno, že není víc tvorem, který by někde zapadl a skončil jako tolik potulných koček. Z neznámého malého psance stala se naše Grina, ke které měli jsme již závazky…