JEDEN, DVA, TŘI

Z vašich příběhů - Jeden, dva, tři
Jsem nejstarší ze čtyř dětí. Nejmladší sestra Týnka je o deset let mladší než já. Když se odehrál tenhle příběh, byly jí přibližně tři roky a mně třináct.
Bydleli jsme tehdy na sídlišti. V té době děti ještě běhaly nejraději venku. Proháněly jsme se v houfech mezi paneláky městské džungle.
Jednoho dne jsme zase vyrazili ven a začali hrát na schovávanou. Hrála s námi i malá Týnka. A musím uznat, že na svůj věk byla v téhle hře mimořádně šikovná. Schovala se tak dokonale, že jsme ji nemohli najít.
A pak se stalo něco, co dodnes nedokážu rozumně vysvětlit.
My jsme na ni zapomněli.
Během hledání nám totiž do cesty vstoupilo něco, co úplně odvedlo naši pozornost.
Pes.
Takový správný sídlištní voříšek. Špinavý, trochu smradlavý, ale jinak docela sympatický čoklík, který se tam potuloval úplně sám. Chudáček.
Dnes už vím, že měl své majitele, kteří ho běžně pouštěli ven samotného, jenže tehdy jsem o tom neměl tušení.
Miloval jsem zvířata a mým velkým snem bylo stát se veterinářem. A najednou přede mnou stál nebohý pejsek, který podle mého odborného třináctiletého úsudku zoufale potřeboval zachránit.
Tak jsme ho se sourozenci zachránili.
Respektive jsme ho vzali a odvedli domů.
Zazvonili jsme a otevřela nám maminka. Já stál ve dveřích, vedle sebe svého nového chlupatého kamaráda.
„Mami, tenhle pejsek nikoho nemá. Můžeme si ho nechat?“
Máma se podívala na psa. Potom na mě. Pak na ostatní sourozence. A začala počítat.
„Jeden, dva, tři…“
Jako by nevěřila výsledku, zkusila to ještě jednou.
„Jeden, dva, tři.“
Pak se na mě podívala způsobem, ze kterého mi zatrnulo.
„Kde máte Týnku?!“ zahřměla.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„A jo…“ hlesl jsem.
Myslím, že kdyby mamka uměla zabíjet pohledem, už bych tohle nepsal.
V tu dobu se u nás zrovna konaly městské slavnosti a všude bylo plno lidí. Pravděpodobnost, že někdo z nich mohl malou holčičku unést, byla větší než kdy jindy.
Rodiče okamžitě začali jednat a obrátili se na policii.
Tam je ovšem nepřijali úplně vlídně. Jak tatínek později vyprávěl, vypadalo to, jako by si policisté mysleli, že se nějací rodiče bavili na slavnostech a při popíjení u stánku někde zapomněli dítě. Ožralové.
Mezitím se naše tříletá Týnka sama potulovala po sídlišti. Plakala a hledala nás. Asi po dvou hodinách si jí naštěstí všimla jedna starší, hodná paní. Ujala se jí, a aby ji uklidnila, dala jí plyšáka. Potom ji odvedla na policii.
Jenže tam nastal další problém.
Týnka totiž s cizími lidmi zásadně nemluvila.
A když říkám zásadně, myslím vůbec. Policisté z ní nedostali ani jméno.
Měli tedy na jedné straně vyděšené rodiče, kteří v ulicích hledali tříletou holčičku, a na druhé straně tříletou holčičku, která odmítala prozradit, kdo je.
Naštěstí se nakonec všechno propojilo a Týnka se v pořádku vrátila domů.
Sice jsem dostal příšerně vynadáno, ale i přesto se mi neskutečně ulevilo. To, že jsem místo ségry domů přivedl špinavého psa, se u nás vypráví pořád. Takže i kdybych chtěl, na tu hrůzu nemůžu nikdy zapomenout.
Veterinářem jsem se nestal. Zjistil jsem totiž, že k tomu nestačí jen milovat zvířata, ale člověk musí zvládat také chemii a další přírodní vědy. A to bylo nad moje síly.
Pracuji jako prodavač a bokem pak kreslím, maluji a píšu knihy. Plním si tak částečně alespoň svůj druhý dětský sen, stát se spisovatelem a ilustrátorem. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.