(J)ELITA

1.Kandidátka
„Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť!," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti, která se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší jí stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po šéfovi svého volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí. Žena se nehodlala vzdát lacino, byla to přece jen bojovnice, která před lety sejmula měděnou pánví svého nevěrného manžela. Nastal urputný boj. Když skončil, neúspěšná kandidátka vězela ve svěrací kazajce s roubíkem v ústech. Muži v bílém ji uchopili pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.
„Kam ji povezete?", zeptal se dobrovolník z volebního týmu.
„Tam kam patří," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.
„Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".
„To víš, že jo," řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.
„Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, „jedeme hned za vámi."
A tak se hlavním městem Velké mocnosti řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil na byciklu dostihnout dobrovolník z volebního týmu.
Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod, v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu nešťastný dobrovolník. Odněkud se vynořil vrátný. „Vás dva znám, ale co ty další lidi?"
„Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," pravil jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. „Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostiučiněním ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.
„Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.
„Jak je libo, ale na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl druhý muž v bílém, který měl sice rukávy oba, ale zato monokl na levém oku.
Dveře se zaklaply. „Není tady klika," ozval se zdrceně zpocený dobrovolník, „že jsem sem vůbec lezl."
„Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil šéf volebního týmu, „dnes toho máme dost, natáhneme deky na zem a vyspíme se." Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé pochrupování, přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.
Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.
Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu vyprošťoval šéfku ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Vypadala, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. „Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.
„My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"
„Á tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."
Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. „Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."
„Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.
Od ústavu pak vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu zpět k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. „Co teď budu dělat, co teď budu dělat,"opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. „Madam," zamyslel se šéf volebního týmu, „měl bych nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."
„A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"
„Máme tam Majkla a Majkla, to jsou takoví užiteční lidé, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho Georgeho …" Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: „Už ne, nedávno ho z vlády vykopli."
„To nevadí, zařídíme jiný lidi… A pořád jsou tam ještě Majkl a Majkl."
„Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?" zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.
Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouc důraz na každé slovo řekl: "Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou zvyklí."
„A vyhrál někdy někdo z nich?"
„Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."
„Tak to rozjeďte," rozhodla novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: „Lidi tam budou rádi, až mě uvidí."
Měla pravdu.
Byli.
I když vlastně ne úplně všichni. Po pravdě řečeno, jenom tři. Dva Majklové a … George.

2. Kandidát
Stříbrná limuzína, jejíž přední část zdobily dvě vlaječky, zastavila na rušné ulici hned u dopravní značky zákaz zastavení. Řidič hbitě vyskočil z vozu a s úklonou otevřel zadní dveře. Z nich vystoupil plešatý chlapík s modrými botami a zamířil ke dveřím sázkové kanceláře. Přistoupil k přepážce. „Jdu si pro výhru," zahlaholil zvesela a dodal: „Týká se těch voleb u Velkého bratra.“
„Vezmu si váš tiket a uvidíme," řekla mladá sympatická slečna od přepážky. Po chvíli muži váhavě sdělila: „Ale pane, vy jste nic nevyhrál, ten váš tip byl vedle. Ano, sice těsně, ale furt vedle.“
Plešatý muž s modrými botami vytrhl tiket usmívající se slečně. „To není možný!, křičel rozčileně, „vždyť to bylo tak jasný, před půl rokem jsem na to vsadil sto litrů."
„Vy jste se ráno nedíval na televizi?" zeptala se nevinně slečna.
„Neměl jsem čas, byl jsem v sauně s Michalem číslo dvě a s Jirkou z neziskovky Jásot, a až do rána jsme si četli absurdní hry. Nebyl důvod něco sledovat. Vždyť to přece bylo tak jasný!"
„No, milý pane, vidíte, a všechno je jinak! … ale pane, co to děláte! Tady nemůžete nic zapalovat! Běžte si ten tiket spálit někam jinam, nebo zavolám policii!!"
Plešatý muž se lehce zarděl, udupal plápolající lístek a popel shrnul do dlaně.
„Něco vám, slečno, řeknu, vy nevíte, na koho jste právě chtěla volat policii. Jsme Michal První." Plešatý muž, zřejmě pod tíhou okolností, přešel do plurálu. „Hned zítra zajdeme za Michalem číslo dvě a za Jirkou a národu oznámíme, že budeme kandidovat na prezidenta."
„Všichni tři?"
„Ne, jenom my, Michal První."
„Tak to vám, pane, přeju hodně štěstí, ale abyste nedopadl jako ten váš tip."
Muž se pomalu vydal k východu. Pokusil se vztekle praštit dveřmi, aby dal demonstrativně najevo, jak velká temnota halí jeho mysl. Jenomže Brano zavírá samo. To mu nepřidalo. Přistoupil k limuzíně a urval jednu z vlaječek. Tu s hvězdami a proužky. Tiše si mumlal: „Zatraceně, vždyť to přece bylo tak jasný…"
A řidič si také něco mumlal. Něco o zlomených prackách.
Michal První otevřel kufr vozu, vyjmul žluté boty a modré pečlivě uložil na určené místo mezi žezlo a korunu z umělé hmoty, kterou vyvinuli chytří odborníci ze sousední země.
Pak nastoupil a vyjel ke šťastným zítřkům.

mirek.prosecky@seznam.cz