Lyžař na kopci

Kdysi dávno, asi tak před stopadesáti lety, jsem lyžovat uměl. No, uměl-kopec jsem sjel, ať tak či onak. Moje manželka lyžuje ráda a dobře. Jednoho víkendového dne mi naznačila, že tentokrát bych se mohl zapojit nikoliv jen jako řidič, ale také jako přímý účastník akce. Prý se to nezapomíná. Dorazili jsme ke sjezdovce, moje choť nasadila lyže a odebrala se k šlepru. Já se odebral do půjčovny lyží a lyžařských bot. Říkal jsem si, že na začátek to zkusím raději s prkny kratšími. Už z této úvahy vyplývá, že moje nepřítomnost v tomto ušlechtilém sportu byla skutečně dlouhodobá. Ukázal jsem pracovníkovi půjčovny na lyže, které se mi jevily tak akorát. „To jsou dětský lyže,“ pravil ten dobrý muž s neskrývaným despektem, „do těch by se ty vaše jedenáctky nevešly.“ Poté mě vybavil dle vlastní profesionální úvahy. Už při obouvání bot jsem začínal mít podezření, že doba se posunula mílovými kroky někam jinam. Já míval lyžařské boty, ve kterých jsem mohl kotníkem jakž takž hýbat, teď jsem si připadal, jako bych měl obě nohy v gypsu. No nic, po chvíli zkoumání systému se mi podařilo zajet do vázání. Došmatlal jsem k vleku a zařadil se do fronty. Uchopení vlečné tyče kupodivu proběhlo bez hromadné katastrofy, a já začal pomalu stoupat k vrcholu kopce. Netrvalo dlouho a dosáhl jsem cíle, abych…pohlédl do nekonečné hlubiny. Sjet dolů tu propast se mi najednou jevilo jako ne příliš moudrý záměr. Jenomže to už na mě pokřikovala moje žena pokyny, které hraničily s nactiutrháním. Odpíchl jsem se, udělal jeden, dle mého názoru, velmi elegantní oblouk a pak, jak vím z pozdějších svědectví, následovalo cosi jako výbuch granátu, který vzedmul oblaka sněhu. Ten můj pád zůstal sice bez zdravotních následků (nikoliv však bez následků pošramoceného sebevědomí), ale záhy jsem měl zjistit, že problém bude někde jinde. Protože jsem měl nohy uvězněny v dokonalých botách, bylo pro mě prakticky nemožné zvednout se zpět na lyže. Ať jsem se nažil sebevíc, nešlo to. Chvíli jsem se tam povaloval a předstíral, že přesně to mám v úmyslu. Ostatní sportovci najednou ztratili veškerý zájem o sjezd a pozorně sledovali, jak napůl sedící, napůl ležící lyžař, se zvolna jako chrobák převaluje na záda, kmitá nohama ve vzduchu a zoufale se snaží se zbavit svých prken. Myslím, že padlo i několik sázek. To už ale ležela na zemi i moje žena. Ovšem, na rozdíl ode mne, smíchy. Sejít dolů celou sjezdovku s lyžemi na rameni a s nohama v gypsu byl očistec. Cesta trvala dost dlouho, jiní mezitím udělali mnoho jízd nahoru a dolů. Lyže i botky jsem vrátil se slovy, že tak krásně jsem si už roky nezalyžoval a důstojně odešel do místního bufetu.
Později se mi dostala do ruky kniha Jamese Twininga Ženevský podvod, ve které jsem našel několik vět, které pro mě byly určitou formou zadostučinění. Zde jsou: „ Faulks vášeň pro lyžování nechápal. Nebylo mu jasné, co může koho přitahovat na tom, aby si upnul nohy do bot, které by v jiné době nejspíš využívala španělská inkvizice, potom se na dvou úzkých dřevěných plaňkách vyškrábat na kopec, sjet dolů a zařadit se do fronty, aby mohl zaplatit za to, že celou tuhle hrůzu zažije znovu…“
Tak mě alespoň uklidnilo, že v tom nejsem tak úplně sám.

mirek.prosecky@seznam.cz