Jen pro otrlé!

Jedna vzpomínková příhoda. Jen pro otrlé!
Vyprávění Miluny, která, když se chystala domů z práce v sousedním Německu, udělala jedno velmi nerozumné rozhodnutí.
‐----------------------------------------------
Pracně jsem si natáhla svoje sexy kozačky nad kolena, a když jsem se pak narovnala a zvedla ze židle, zaškrundalo mi ve střevech. Chvilku jsem přemýšlela. Měla bych jít na záchod? Jenže to bych se musela zout. Představa, jak ze sebe rvu ty úzké semišové boty a pak je musím dostat zase zpátky, mě vůbec nenadchla. No, to fakt ne. Já se zouvat nebudu. Mám před sebou jen půl hodiny v autě. Tohle v klidu dovezu domů.
V autě jsem si uvědomila, že ještě musím nakoupit. Trochu už mě sice tlačilo bříško, ale nic akutního. To dám.
V obchodě jsem regály projížděla celkem svižně. Házela jsem nákup do košíku bez zbytečného zdržování, jelikož jsem cítila, že není čas ztrácet čas. Zastavila jsem se až u chlaďáků.
Když jsem natahovala ruku do nejvyšší police pro skleničku jogurtu s marmeládou, vyjely mi oči z důlků. Ne, kvůli ceně to opravdu nebylo.
Ruku jsem stáhla okamžitě zpátky a stejně rychle stáhla i své půlky. A modlila se. Bylo mi jasné, že jestli udělám nějaký další pohyb, stane se neštěstí.
A pak přišla jiná nakupující, která si vyhlédla úplně stejné jogurty. Ale já jí uhnout nemohla. Stála jsem tam jako solný sloup. Solný sloup s vypoulenýma očima a staženou p**elí.
Ženská se snažila dostat ke svým jogurtům. Drkla do mě. Potichu jsem zasyčela: „Nestrkejte do mě.“ Přitom jsem stále nehla ani brvou.
Studený pot mi stékal po skráních, musela jsem vypadat strašně podezřele. Ale někteří lidé prostě nemají pud sebezáchovy. Nebo hrozně moc milují jogurty.
Strčila do mě znovu a já udělala krok stranou.
A bylo to v hajzlu. Respektive v mých černých lesklých elasťácích.
V hlavě se mi rozhučelo. Co teď budu dělat? Půlky jsem neustále tiskla k sobě, až mě brala křeč. Nemohla jsem dopustit, aby toho vylezlo ještě víc. Musím se okamžitě dostat k autu!
Košík jsem tam nechala stát a šourem, s nohama u sebe, se sunula k východu.
Trvalo snad dvacet minut, než jsem se konečně došourala na parkoviště. Jenže já si do toho auta nemohla jen tak sednout! Zrovna na dnešek jsem si ho půjčila od manžela, protože moje muselo do servisu. A on celé to auto o víkendu vydrhnul. Včetně sedaček! No, tak ten se zaručeně posere taky!
V kufru jsem naštěstí našla starou igelitku, kterou jsem si mohla dát pod sebe.
S úlevou jsem usedla. Úleva byla ovšem větší, než jsem si přála.
No ty vole!!!
Když jsem nastartovala a vyjela, jen jsem si zoufale přála, aby TO nepřeteklo z igelitky na manželovy voňavoučké sedačky.
Ale už jedu konečně domů, všechno bude dobré.
Ježiš, nebude! Takhle přece nemůžu vylézt na ulici!? Jak já se dostanu domů?
Po cestě mi do oka padl obchod s levným oblečením, u kterého se ježil obrovský keř. Boží znamení!
Šlápla jsem na brzdu a stihla jen tak tak odbočit. Ty kráso, ještě jsem to třeba mohla narvat do svodidel. Panečku, to by policajti koukali, jaká sedí uvnitř dámička.
Naštěstí ale dobrý, odbočit se mi podařilo.
Zaparkovala jsem hned u keře, do kterého jsem rovnou z auta vyskočila. S vlhčenými ubrousky v ruce. A přilepenou igelitkou na p**eli.
Zula jsem se a opatrně ze sebe stáhla igelitku a elasťáky i s kalhotkama. Říkala jsem si, jaké mám štěstí, že mi to nenateklo do bot. Pořádně jsem se otřela. Všechny kapesníky padly.
Boty jsem si zase natáhla. Smradlavou nálož jsem uložila do igelitky, kterou jsem nejdřív musela obrátit naruby, protože jen vnitřek zůstal nedotčený.
Stála jsem ve křoví v kozačkách nad kolena a halence, která mi sahala ani ne pod zadek. Bez kalhot a bez spoďárů. S igelitkou v ruce.
Čeká mě poslední heroický výkon. Vběhnout do obchodu. A než se na mě vrhne ochranka a zavřou mě pro veřejné pohoršování, musím zaběhnout do kabinky s prvníma kalhotama nebo sukní, co mi přijde pod ruku.
Igelitku jsem hodila do kufru auta a vzala si kabelku. Nadechla jsem se.
3, 2, 1, teď! Běžím.
Hned u vchodu byl stojan s dlouhýma košilema. Univerzální velikost. Geniální!
Byl to takový fofr, že mě, polonahou ženskou, nikdo nestihl zaregistrovat. Z kabinky už jsem opět vycházela jako stoprocentní dáma. Nikdo by nepoznal, jakým peklem jsem si v uplynulých minutách prošla.
„Kde máš nákup?“ divila se rodina po mém příjezdu domů.
Rozčílila jsem se, že beze mě jednou chcípnou hlady. Ať se výjimečně postarají sami.
A šla si lehnout.
Když jsem se vzbudila, stál u postele můj muž. Celý bledý.
„Co je?“ mžourala jsem na něj rozespale.
„Byl jsem nakoupit. A nákup jsem chtěl dát do té igelitky, co mám schovanou v kufru…
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....