K ZULÍBÁNÍ SLADKÁ HOLČIČKA

Z vašich příběhů - K zulíbání sladká holčička
Jmenuji se Karinka a jsem tříletá k zulíbání sladká holčička z plemene kernteriér.
Nedávno mě panička vzala do parku. Než mě pustila z vodítka, upozornila mě, že jsme tu jen na chvilku, tak ať si to pořádně užiju. A přesně tohle jsem taky měla v plánu. Miluju park. A mohla by v něm být daleko větší zábava, kdyby mě moje dvounožka neustále pečlivě nehlídala.
Vypustila mě a já se chovala jako vzorný psíček. Abych ukolébala její pozornost. Ona seděla na lavičce a spokojeně se rozhlížela po okolí. A jenom sem tam hodila očkem i po mně.
Odběhla jsem trochu dál na trávník a roztomile po něm hopsala. Panička začala litovat, že nemá s sebou kameru, protože jsem tak neskutečně rozkošná, jak se válím v té trávě. Věčná škoda.
Slyšela jsem, jak se rozplývá: „Ježíš, to je boží, jak se převaluje na zádíčka a jak jezdí po tom bříšku!“
A protože je na dálku slepá jak patrona a málokdy si bere brýle, netušila, proč a v čem se tak blaženě rochním.
Nevinné hrátky v trávě? Pchá!
Byl tam řádně proleželý a notně červama prolezlý mrtvý ježek. Ten vám tak voněl!
Že jsem se v něčem takovém vyválela, došlo paničce ihned, jakmile mě přivolala, že jdeme domů. Asi mě prozradili ti červi, co mi padali z kožichu, nebo jsem to možná přehnala s tím nádherně voňavým ježčím umrlčím slizem. Možná by bývalo stačilo jen pár kapek za ouška. Ale nedalo se odolat. Musela jsem se obalit kompletně celá.
Panička promodrala v obličeji a zapotácela se. Možná s ní zacloumala závist. Taky by takového ježka určitě moc ráda našla.
Chtěla jsem ji utěšit, tak jsem po ní začala skákat a mazlit se. No, představte si, že se rozkročila a poblila se. Hned vedle mě! Jen tak tak mě minula.
Neodolala jsem a ublízla, co mi naservírovala. Ona začala řvát, cože jsem to za hovado. To mě urazilo a šly jsme mlčky celou cestu až domů.
Dokonce mě odmítla nést do schodů! Musela jsem po svých. A doma mě hned šoupla do vany. Nechápu, co jsem jí provedla tak hrozného.
Když teplá voda ukázala, co dovede v kombinaci s odérem z prohnilého ježka, zvracela zase. A já se na ni z vany musela dívat. Takhle plýtvat! Ani ochutnat už jsem nemohla, protože to všechno naházela do záchodu.
Za odměnu jsem se jí vytřepala přímo do obličeje ve chvíli, kdy se nade mě znovu nahnula.
Opět šla zvracet.
Všimli jste si, drazí psí kolegové, že když už člověk nemá co zvracet, tak do té mísy aspoň křičí?
Když skončila, vydrbala mě dvakrát šamponem, navlečená do gumových rukavic a roušky.
Když byla se mnou hotová, šla vytřít ty prý po mně zadělané schody. Pak jsme si šly spolu lehnout.
Samozřejmě jsem si vyskočila na postel k ní. Vyhodila mě, ať jdu smrdět jinam, a tak jsem si dotčeně zalezla k té menší dvounožce pod deku do dětského pokojíčku. I tam jsem slyšela paniččino neustálé pokrkávání a vzdychání.
Když přišel z práce můj oblíbený dvounožec, slyšící na jméno Ludvík, hned jsem mu to všechno šla požalovat. Vzal mě do náručí a já mu se vší láskou oblízala fousy, nos i bradu.
Panička se vypotácela z ložnice a řekla mu, co se stalo.
Dvounožec zcepeněl. Dlouze se na mě díval a pak mě očuchal. Nechápu, proč šel zvracet. A pak si v koupelně dlouze drhnul moje „pusinky“ z obličeje.
A panička? Dávila vedle něj. Do vany...Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....