KDYŽ JSME VLONI BYLY U MOŘE

Když jsme vloni byly u moře...
Ležíme s Májou na pláži, popíjíme Cuba Libre. Slunce hřeje, vlny naráží o břeh. Naprostá dokonalost.
„Co nám tady chybí, viď?“ podívala se na mě kamarádka dojatým pohledem.
Chtěla jsem odpovědět, že nic, když v tu chvíli z moře vystoupil opálený, osvalený muž. Typický italský hřebec. Pohodil svými delšími mokrými černými vlasy a přerovnal si vercajk uložený v červených plavkách. Pohledem sjel všechny přítomné dámy, jako by se chtěl ujistit, že má od nich dostatečnou pozornost.
Všimla jsem si, že paní vedle nás taky kouká. Téměř nedýchala, oči měla vytřeštěné.
„Ty určitě myslíš na nějaký zvrácenosti, viď?“ žďuchl do ní manžel.
Její oči se pomaličku přesunuly na něj. „Fando, uklidil jsi doma ty šunkový klobásy do lednice, jak jsem ti říkala, že jo?“
Zakuckala jsem se a Cuba Libre mi vylítlo nosem.
Nic nám tu nechybí. Vůbec nic. Miluju to tady!
To mi připomíná tu scénku ze Slunce seno jahody, kdy Škopková sleduje Angeliku s Nicolasem a běží dialog "chci abys to poprvé byl ty, někdo mladý, krásný, svěží" a ona se podívá na ten gauč, kde leží Škopek co mu smrdí nohy, táhne z něj pivo a má pupek přikrytej novinama. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne, však vy víte.