KDYŽ VAŘÍ MŮJ MUŽ

Můj muž už před několika lety převzal vaření výhradně do svých rukou. Dobrovolně a rád.
Do kuchyně mě téměř nepustí. Je to jeho království, ve kterém si spokojeně vládne sám. Já mu do toho nemluvím a jeho kuchařské umění si nemůžu vynachválit. Mít doma chlapa, který nejen umí, ale hlavně chce vařit, je učiněné požehnání.
Jenže i takové požehnání může mít občas své drobné nedostatky...
................................................
Užívali jsme si pohodové víkendové ráno v posteli. Nikam jsme nespěchali, nikdo po nás nic nechtěl. Naprostá idylka.
„Co budeme dneska vařit k obědu?“ zeptal se můj muž.
„Hm, to nevím, lásko,“ odpověděla jsem a cítila se provinile. Když už u tý plotny nemusím stát, aspoň poradit bych mohla. Jenže já opravdu nevím.
„A na co máš chuť?“ vyzvídal dál.
Pokrčila jsem bezradně rameny. „Vůbec na nic. Co jsme dlouho neměli?“
„Všechno jsme měli nedávno,“ konstatoval.
Přemýšlela jsem.
„Teď jsme měli rýži, předtím brambory, těstoviny, cizrnu... Tak co třeba něco s knedlíkem?“
Podíval se na mě, jako kdybych mu právě zapíchla dranžírák mezi žebra.
„KNEDLÍK?! Víš, jak mi po něm vyletí cukr? Doktorka mě zabije!“ vyhrkl zděšeně.
„Tak ne, knedlík ne,“ vzala jsem svůj návrh okamžitě zpět. „Uděláme něco s bramborama.“
„Ale jestli máš chuť na knedlík, tak ti ho klidně udělám,“ nabídl velkoryse.
„Nemám na něj chuť. Jenom mě napadl. A ty ho nemůžeš, když ti po něm vyskočí cukr.“
„To zvládnu. Když na něj máš chuť,“ ujišťoval mě.
Malinko mě to nadzvihlo. „Ale já na něj NEMÁM chuť!“
„Tak proč jsi ho navrhovala?“
„Protože ses mě ptal, co budeme vařit. Tak přemýšlím nahlas!“ odpověděla jsem už krapet podrážděně.
Chvíli bylo ticho.
„Já ti ten knedlík klidně udělám,“ pronesl manžel smířlivě.
V duchu jsem počítala do deseti.
„Dobře,“ vydechla jsem rezignovaně. „V mrazáku máme ještě kuře. Tak můžeme udělat kuřecí nohu se zelím a knedlíkem.“
Zaradoval se. „No vidíš. To by šlo.“
Sláva! Měli jsme vyhráno.
O dvě hodiny později.
Sedím u počítače, když mi manžel klepne na rameno.
„Hele, my jsme pořád nevyřešili, co budeme dneska vařit.“
Pomalu zvednu hlavu.
„Cože?“ vypravím ze sebe překvapeně.
„No co uděláme k tomu obědu?“
Chvíli na něj zírám. Pak ze sebe vysoukám:
„Vždyť jsme se domluvili.“
„Na čem?“
„Miláčku, mně je to úplně jedno,“ povzdechnu si odevzdaně.
Manžel si taky povzdechne.
„To je sice hezký, že je ti to jedno, ale mně to neřeší problém, co mám uvařit k obědu!“
Tiká mi voko. Snažím se zhluboka dýchat a vybavuje se mi jedno z desatera přikázání, které si v duchu několikrát zopakuju: Nezabiješ. Nezabiješ. Nezabiješ!
Ne že bych byla věřící... I když, vlastně ano, jsem věřící. Věřím, že dalšího mužskýho, který by se o mě takhle staral, už nikdy nepotkám.
„Lásko moje nejmilovanější. Kuřecí noha, zelí, knedlík, vzpomínáš?“
Poškrábal se na bradě. „Aha, no jo. A fakt teda chceš ten knedlík, jo?“
Nezabiješ! Nezabiješ! Nezabiješ? Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....