Královna kancelářských sponek

Z vašich příběhů - Královna kancelářských sponek
Psal se rok 2002 a Praha voněla doznívajícím létem, mokrou hlínou a čerstvou omítkou, která zakrývala jizvy po velkých povodních. Manžel mé kamarádky, vysoce postavený manažer, tehdy obdržel zlatem raženou pozvánku na VIP večírek koncernu Volkswagen do Veletržního paláce.
Jenže osud, nebo možná jen obyčejný podzimní virus, rozhodl jinak. Odrovnala ho chřipka.
„Musíš jít místo něj,“ prohlásila kamarádka tónem, který nepřipouštěl diskuzi. „Přece tu vstupenku do ráje nenecháme propadnout.“
A tak jsem se „obětovala“.
Když jsme procházely skleněnými dveřmi paláce, uvítací výbor se na nás vrhl s takovou vervou, jako bychom byly čestná delegace minimálně z Bruselu. Ona, špičková kadeřnice, já dispečerka v autodopravě. Ten večer jsme se ale cítily jako královny.
Pod světlem reflektorů se leskly karoserie vystavených vozů. Bílý Touareg vypadal jako dravá šelma připravená ke skoku a černý Phaeton v metalíze zrcadlil lesk křišťálových lustrů. Představovaly jsme si, jak nám sám šéf koncernu s úklonou podává klíčky. „Pro ty nejzářivější dámy večera,“ sděloval do mikrofonu.
Naše snění vyrušil řízný kytarový riff. Na pódiu to rozbalil Olympic. Petr Janda do toho řezal, kluci se potili, ale „smetánka“ u stolků jen vlažně pokyvovala hlavami. Parket zel prázdnotou.
„No tak to asi odstartujeme, ne?“ šeptla mi kamarádka do ucha, a než jsem stihla zaprotestovat, táhla mě doprostřed sálu.
Stačilo pár vteřin našeho tance a ostych všech ostatních šel stranou. Za chvilku byl parket plný.
Po hodině tance nás přemohl hlad. A catering byl uměleckým dílem: kanapky s lososem, které se rozplývaly na jazyku, precizní mini sushi a nekonečné proudy šampaňského. Vyzkoušely jsme saké (příliš rýžové), sherry (příliš anglické) a nakonec jsme skončily u baru.
„Já bych si dala normální pivo,“ vydechla jsem.
„Jsem pro,“ přikývla kamarádka.
U pípy nás oslovila skupinka v oblecích, které musely stát víc než můj roční plat.
„Vy jste od jaké firmy, dámy?“ zeptal se jeden z nich. Najednou mi profese dispečerky přišla v tomhle moři luxusu příliš… přízemní.
„My?“ vyhrkla jsem dřív, než mě stihl zastavit zdravý rozum. „My jsme největšími dodavateli sponek na papír ve střední Evropě.“
Periferně jsem zahlédla, jak se moje kamarádka topí ve sklence.
„Sponky?“ podivila se dáma s diamanty v uších a drdolem utaženým tak pevně, že jí to zvedalo obočí. „A jsou ty vaše sponky v něčem… speciální?“ Její otázka zněla značně pohrdavě.
„Samozřejmě,“ pokračovala jsem s kamennou tváří. „Jsou multifunkční. Můžete jimi sepnout smlouvu, použít je jako brož, nebo si je dát do uší jako náušnice. Jsou to v podstatě šperky.“
„Vážně? Mají nějaký zvláštní design?“ pídila se paní a v hlavě jí to viditelně šrotovalo.
„Jasně, limitované edice mají kamínky od Swarovski,“ dodala jsem a sledovala, jak pánům v pozadí cukají koutky.
„Vy si ze mě děláte legraci, že ano?“ zasyčela paní výhružně.
V tu chvíli nás zachránil mikrofon. „Kde mám ty dvě skvělé tanečnice?“ zahřímal Petr Janda.
„Tady jsme!“ vykřikly jsme s úlevou a nechaly paní důležitou za zády.
Báječně jsme si užívaly. Velkým překvapením pro nás byla kubánská dívka, která nám s neuvěřitelnou grácií ubalila doutníky přímo na svém stehně. Při práci se jí vzdouvala ňadra a byl to pohled vskutku nadpozemsky krásný.
Doutník jsem si pak slastně vychutnala na baru se sklenkou Tullamore Dew. Tenkrát se uvnitř kouřit ještě smělo.
Celou cestu domů jsme si nadšeně sdělovaly zážitky. „Sponky na papír se Swarovským,“ opakovala kamarádka a utírala si slzy smíchu.
Za čtrnáct dní mi zvonil telefon. Byl to kamarádčin manžel. Hlas měl podivně vážný.
„Hele, můžeš mi vysvětlit, proč po mně chce manželka generálního ředitele firmy XY tvoje telefonní číslo?“
Ztuhla jsem. „Cože? Moje? Kdo to je?“
„No,“ odmlčel se a já slyšela, jak šustí nějakým papírem. „Prý jsi jí na tom večírku vyprávěla o nějakých luxusních sponkách na papír. Nutně potřebuje pět set kusů jako dárky pro delegaci z Japonska. Prý peníze nehrají roli.“
Vyschlo mi v hrdle. „A co jsi jí řekl?“
„Že to musí být omyl, že ty v ničem takovém určitě nepodnikáš. Jenže ona si stála za svým. Takže teď sedím v kanceláři, před sebou mám katalog kancelářských potřeb a marně hledám sponky s krystaly Swarovski!“
Hlava mi to vůbec nepobírala. „Jak se na tebe dostala a jak vůbec ví, že se známe?“
„Pátrala, ptala se a vypátrala. Kolegové znají moji ženu, samozřejmě. Co jste tam vyváděly!?“
Přiznala jsem se a slyšela, jak si pleskl rukou o čelo.
„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se opatrně.
„Co asi? Dám jí tvoje telefonní číslo!“ odpověděl a zavěsil.
Tři měsíce jsem se pak bála zvedat neznámá telefonní čísla. Do chvíle, než mi prozradil, že jí to číslo nedal. Prý jí vysvětlil, že nejsem úplně psychicky v pořádku a trpím bájnou lhavostí.
A tak jsem se z královny, během chvíle, stala baronem Prášilem…
Zdroj Facebook.