Z vašich příběhů - Maminka není úplně debil
Hezký den, ráda čtu vaše příběhy, tak jsem se rozhodla přidat jeden vlastní, který se stal teprve před pár dny.
Mám dvanáctiletou dceru, která nedávno přestoupila na novou školu. Je to holka upřímná, bezprostřední a občas až nebezpečně sdílná. Zjistila jsem to, když vyprávěla, co v jedné z vyučovacích hodin probírali.
Bavili se o inteligenci a IQ. Pan učitel dětem vysvětloval, že průměrně inteligentní člověk má IQ mezi 80 a 100, podprůměrně inteligentní mezi 60 a 80 a pod touto hodnotou už je hranice debility.
V tu chvíli se moje dcera přihlásila.
„Pane učiteli, ale moje maminka není zas tak blbá, že by byla až debil!“
Pan učitel se prý nejdřív rozesmál, ale vzápětí přestal. Jako když utne. Alespoň tak mi to dcera líčila.
Docela živě si umím představit, co mu v tu chvíli asi proletělo hlavou. Nejdřív ho to pobavilo, jenže pak mu zřejmě došlo, že to, co holčička říká, nemusí být úplný nesmysl. A že by se vlastně neměl smát, protože i lidé s velmi nízkým IQ mohou mít děti.
A jak k tomu moje dcera vůbec přišla?
Nějakým záhadným způsobem totiž žije v přesvědčení, že mám IQ 58. Prý jsem jí to kdysi sama řekla. Kdy, kde a za jakých okolností, to netuším. Ale ona si to prý pamatuje naprosto přesně.
Pro pořádek bych ráda uvedla, že mám středoškolské vzdělání, pracuji jako účetní a v minulosti mi dokonce v nějakých testech vyšlo, že mám nadprůměrnou inteligenci.
Jak já k tomu teď přijdu? Vždyť mě ve škole každou chvíli čekají rodičovské schůzky!
Přemýšlím, jak bych se měla učiteli a učitelskému sboru představit.
Mám přijít elegantně oblečená, s kultivovaným vystupováním a dát jasně najevo, že moje IQ rozhodně není 58?
Nebo mám dorazit v teplácích s gumou až pod prsa, s rozcuchanými vlasy a trochu nepřítomným pohledem?
Přiznám se, že čím déle o tom přemýšlím, tím víc mě láká ta druhá varianta… Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte
PeopleSTAR (0 hodnocení)