O KOUZELNÍKU ELIÁŠI

V podkroví starého domu na okraji městečka Jasmínkov stál malý pokojík se šikmým stropem a kulatým oknem. Ráno jím proudilo zlaté světlo, které se lámalo o prachové částečky ve vzduchu a kreslilo na dřevěnou podlahu třpytivé obrazce. Uprostřed místnosti stála stará truhla plná pomačkaných plášťů, barevných šátků a klobouků všech velikostí.
A právě u té truhly stál malý kouzelníček jménem Eliáš. Měl rozcuchané hnědé vlasy, klobouk o číslo větší, než bylo třeba, a modrý plášť se zlatými hvězdami, který se mu občas zamotal pod nohy. V ruce držel svou kouzelnickou hůlku, trochu křivou, protože si ji sám vyřezal z větve jabloně na zahradě. „Tak… dneska to vyjde,“ zamumlal si a zamával hůlkou nad hromádkou složeného oblečení.
„Abrakadabra, prosím, slož se samo!“ Z hůlky vyšlehly jiskřičky. Košile se na okamžik vznesly do vzduchu, ale vzápětí se proměnily v pestrobarevnou hromadu uzlů, která dopadla na zem. Eliáš si povzdechl.
„No… aspoň jsem kreativní.“ Zpoza dveří se ozvalo zaklepání. Do pokoje nahlédla jeho babička, Anastázie, která kdysi bývala vyhlášenou kouzelnicí.
„Zase cvičíš?“ usmála se.
„Ano, babičko. Ale myslím, že košile jsou na mě zatím příliš složité,“ přiznal Eliáš. Babička vešla dovnitř, posadila se na truhlu a vzala do ruky jednu ze zauzlovaných košil. „Víš, Eliáši,“ řekla klidně, „kouzla nejsou jen o mávání hůlkou. Jsou o trpělivosti. Kolikrát jsi to dnes zkusil?“
„Sedmnáctkrát.“
„A kolikrát to zkusíš zítra?“ Eliáš se na chvíli zamyslel.
„Osmnáctkrát?“
Babička se zasmála. „Správná odpověď.“
Ve městě Jasmínkov se každý rok konala zkouška o přijetí do Elitního klubu stříbrné hvězdy, spolku nejlepších kouzelníků široko daleko. Přihlásit se mohl kdokoli, ale uspěli jen ti nejzručnější a nejvytrvalejší. Eliáš o tom snil už od malička.
„Jednou tam budu taky stát,“ říkal si pokaždé, když kolem něj prošli členové klubu ve svých tmavě modrých pláštích se stříbrnou výšivkou hvězdy.
Jednoho dne sebral odvahu a přihlásil se. V den zkoušky se velký sál radnice leskl hořícími svícemi. U dlouhého stolu seděli tři mistři: přísná mistryně Serafína, tichý mistr Baltazar a starý mistr Orion s brýlemi na špičce nosu.
„Jméno?“ zeptala se Serafína. „Eliáš… ehm… Eliáš z Podkroví,“ pípnul.
„Ukaž nám své nejlepší kouzlo,“ vyzval ho mistr Orion. Eliáš polkl. Zamával hůlkou a chtěl vykouzlit stříbrného ptáčka. Objevila se… kdákající slepice. A začala kdákat tak hlasitě, že mistr Baltazar upustil svůj kouzelný brk. V sále se ozval potlačovaný smích. Eliáš zrudl. „Promiňte… ona to neměla být slepice, měl to být ptáček.“ Serafína si založila ruce.
„Děkujeme. To stačí.“ Eliáš odcházel s očima plnými slz.
Ten večer seděl na střeše domu a díval se na hvězdy.
„Možná na to nemám,“ zašeptal. Vedle něj si tiše přisedla babička Anastázie.
„Pamatuješ si, jak jsi se učil jezdit na kole?“ zeptala se.
„Spadl jsem asi stokrát.“ řekl.
„A dnes?“ pokračovala v otázkách.
„Jezdím bez držení.“
„Tak vidíš.“ Tadeáš se nadechl. „Takže mám zkoušet dál?“ „Zkoušet, učit se z chyb a hlavně, smát se jim a nic si z nich nedělat“ odpověděla babička.
Celý následující rok Eliáš trénoval každý den. Nejen velká kouzla, ale i ta malá, přesné pohyby zápěstí, správné vyslovování zaklínadel, soustředění. Učil se ovládat jiskřičky tak, aby neshořely záclony. Zkoušel to znovu a znovu. Košile už se nezamotávaly. Ptáci byli skutečně ptáci. A slepice? Ty vykouzlit jen tehdy, když chtěl. Uběhl rok a Eliáš stanul znovu před komisí.
„Eliáš z Podkroví,“ oznámil klidně. „Opět ty?“ pozvedla obočí Serafína. „Ano, paní mistryně.“ Zavřel oči. Soustředil se. Hůlka se rozzářila měkkým světlem. Nad jeho dlaní se objevil malý stříbrný pták. Elegantně vzlétl, obkroužil sál a přistál mistrovi Orionovi na rameni. Pak se proměnil v zářící hvězdu, která tiše zazvonila jako zvoneček. V sále bylo ticho. Mistr Baltazar pomalu přikývl. Serafína se usmála, ale tentokrát upřímně. Orion si sundal své hranaté brýle.
„Co se změnilo?“ zeptal se. Eliáš odpověděl :
„Nevzdal jsem to.“ Mistři si vyměnili pohled.
„Vítej v Elitním klubu stříbrné hvězdy,“ řekla Serafína. Když si Eliáš oblékal nový plášť se stříbrnou výšivkou, vzpomněl si na zauzlované košile a kdákající slepici. Usmál se. Pochopil něco důležitého. Nešikovnost a nevědomost není konec cesty. Je to jen začátek učení.
No, tak to, kluci a holky, vidíte, ten kdo se učí a vytrvá, ten může dosáhnout i těch největších snů. Talent je dar, ale nerozvíjel by se bez píle a odhodlání. To jsou ta pravá a skutečná kouzla. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina