MOJE TLUSTÁ ŘECKÁ SATISFAKCE

Je to příběh z dob, kdy se u nás podnikatelsý šatník proměnil z vínových rondonů a flaušových kabátů, na tvídová saka, polo trika, k tomu seprané úzké džíny, doplněné o mokasiny, pokud možno na boso. Stavebnictví se relativně dařilo, jen se druhotná platební neschopnost přerodila v hru na černého Petra. Petr zůstával obvykle těm nám, kteří nebyli vybaveni predátorskými, bezskrupulózními technikami, či absencí i byť jen minimální sebereflexe. Podobně jako u psychopata obrana není možná, je možné je jen odhalit a vyhnout se jim. Ve třiceti letech jsem o takových věcech neměl ani tucha.

Popisovat osobní peripetie na tohle téma nemá smysl. Povídce by pak chyběla optika, kterou se snažím na svět dívat. Pro děj jako takový musím jen zmínit, že jedna predátorka mi takto dala sejmout z balíčku karet plných černých Petrů dvakrát. Po prvním dvěstětisícovým černým Petříkovi se na několik let odmlčela, abych se oklepal. V tom druhém dějství mi předvedla praktiku z filmu U mě dobrý, kdy nastrčený hochštaplérský spoluhráč skořápek tvrdí nastrčené kavce Polívkovi...tady se dá i prohrát, ale to, co se dá vyhrát je mnohem zajímavější. Já se tedy snažil o plán, kdy do paklu jen z Petrů strčím svoje eso.

Klientka mi tedy pozvala za toho prvního Petra do nóbl restaurace, kde Emanuel podával špagety s jednou slávkou v podstatě za dvěstě tisíc. Posléze nastínila, že si koupila vilku na pobřeží Corfu od místního mafiána, který je dočasně internován v jiném řeckém zařízení s okénkem ve dveřích. Chtěla by i přes svojí skromnost v tom domečku vybudovat pět koupelen. Můj úkol by byl jednoduchý a to, namalovat to, udělat spárořezy, spočítat materiál, objednat ,nabalit na kamion a vyexpedovat. Žádné práce v místě s tím spojené. To se zdálo ideální příležitost pro taktiku s mým esem, pokud budu mít vše zaplaceno před odjezdem kamionu, mé eso srovná bilanci. Tak se i stalo a aktem zaplacení jsem měl krátkodobý pocit satisfakce.

Klid samozřejmě netrval dlouho, ona totiž tato entita není bohatá jen tak pro nic za nic. Jsou puntíčkáři na svoje statky, termíny a vyžadují striktní dodržování smluveného. U probíhající stavby domečku, kterou zaštiťovali čeští řemeslnící vzniknul problém u dodaného obkladu do koupelny. Ač jí samotnou vybrán z katalogu, který deklaroval stejnou velikost obkladu i dlažby, realita byla jiná. Dlažba byla o 3mm větší než obklad, což zabraňovalo uskutučnění spárořezu, který jsem navrhnul. Fakt, že dům typicky po řecku neměl základy ani izolaci, proto po každé přeháňce část svahu nad domem protekla skrz interiér nevadilo tolik, jako ty moje 3mm na dvou sparách v podlaze. V té době jsem si ještě držel takovou tu stavovskou čest, že nápravu sjednám.A tím moje eso začalo černat. Byl únor a já se začal připravovat na dobrodružnou pracovní cestu k nápravě věci.

Základem bylo sehnat si dodávku, která by pojala i speciální vodní pilu, vhodnou pro naformátování dlaždic do velikosti okladů. Auto mi paní mistrně naplnila po strop svým nábytkem, když už tam jedu. Napadl mě kamarád, který se kolem aut točil celý život, různě nakupoval, opravoval a to vždy na hraně zákona. Proto byl v okolí známý spíše přezdívkou Vekslák. Vekslák byl pár let spolužákem mé tehdejší skoromanželky. Jen pár, protože se mu nějak nedařilo pokořit sedmou třídu. Zato na nestudijní aktivity, byl ale natolik tvůrčí, že si později sám vytvořil padělek maturitního vysvědčení a nastartoval kariéru falzifikátora. Bravurně omlazoval pomocí žiletky a tužky dovozní techničáky aut. Z číslice 4 udělat 7 byla hračka a za pár minut měl tisíce. Kdokoli Vekslákovi odepřel byť i jen letmý pohled na svoji občanku, měl v budoucnu vyhráno, ti ostatní posléze zjišťovali, kolik aut bylo na jejich jméno dovezeno z Německa a přihlášeno.

Přišel jsem tedy za Vekslákem, zda by neměl na půčjení nějakou dodávku, se kterou bych mohl být za hranicemi více jak týden. Není problém, odvětil a pět tisíc mu bude stačit. Až po návratu jsem se dozvěděl, jak se příběh kolem dodávky dál rozvíjel u nás doma, zatím co já byl 3tis km daleko. Tuto část domácího příběhu už znám od skutečného majitele zapůjčeného vozu. Ten dal k Vekslákovi svoje firemní auto na výměnu oleje, po čase se začal pídit, proč ta výměna oleje trvá tak dlouho. Po jeho vykrucování nelenil a zapnul si satelitní vyhledávání vozu, které měl nainstalované. Byl si stále více jistý, že si auto drandí někde za vekslákovým kšeftem. Jen čekal že vlaječka označující polohu vozu na mapě, bude blikat tak max. u Krumlova. To se muselo rozbít řval, když blikala uprostřed Jónského moře, nedaleko Albánských hranic a navíc se pohybovala vpřed. Jako by ta dodávka byla obojživelná.

Já o dva dny předtím vyjel v podstatě kradeným autem, připraven na dalekou cestu a vybaven profesionálně na proces zakracování dlažeb. Cestu do Itálie jsem znal dobře, cestoval jsem tam mnohokrát na služební cesty, rozšiřujíc svoje znalosti z oboru obkladů. I tentokrát se zase moje poznání rozšířilo o další poznatek, nevěř katalogům a Italům. Brenner se v zapůjčené staré rachotině zdál náhle nekonečný a frustrující pro fakt, že mě z nejpomalejšího pruhu vytlačovaly kamiony, které jsem následně z kopce zpět předjížděl. No trochu Vrchní, prchni v hadráku. Dál jsem jel kolem celého východního pobřeží až do Brindisi, přístavu v podpadku Itálie. Odtud jel trajekt na Corfu, tedy jezdil do doby mého příjezdu. Na cestě jsem byl bez zastavení na spánek 27 hodin, kdy už se únava přeměnila v útlum, bez nutnosti přestávek. Je to jako když se přepije ožralost v úplnou střízlivost další konzumací chlastu. Na místě jsem pak zjistil, že společnost zajišťující trajekt na Corfu právě zkrachovala a odsud se dostanu jen do pevninské Igumenici. Dále pak přestupným spojem na Corfu. Mě už bylo leccos zcela jedno. Byl únor, na obřím trajektu s několika restauracemi, kinem a kasínem nás jelo tak dvacet. Jen pro ujištění sebesama, že patřím ještě do civilizace jsem si zakoupil i kajutu, takže si alespoň odfrknu od monotóní dálnice. Jinak oblíbenou skladbu AUTOBAHN od Kraftwerk bych si rozhodně v tuto chvíli nepustil. Pamatuju si, že jsem si do kajuty jen hodil bundu a jako první si dám dám pivko pro kvalitní spánek.

Zašel jsem si ale na vlastní film zlatých kinematografických šedesátek.Stačil jeden střih a v dalším obraze sedím sám ožralej u rulety, kterou jsem do tý doby nikdy nehrál. Kolem ruské štíhlé krupierky, které mě zasvěcovaly do hry. Jen si vzpomínám, že mi radily, abych sázel takový hnízda, nebo jak tomu říkaly. Hnízda zapříčinily fakt, že jsem vyhrál asi tisíc euro. Při dalším střihu už jsem hostil velkou část řecké posádky, drželi jsme se za ramena dokola a pohupovali se v jejich národních tónech. Střih, kdy jsem si vyzvedl bundu, asi vystřihli, ale stálo to 80e za uskladnění. Pak přišel horší střih, kdy už sedím zase v autě na mole v Igumenici ve čtyři ráno, jako ve snu. Jak zážitků samovolně přibývalo, nezdálo se mi v mém stavu vůbec divný jít rovnou za místní policií, aby mě ukázali cestu k molu, odkud se jede na Corfu. Byli vlídní natolik, že se mi i pozdávalo, že snad byli součástí toho kruhu propletených kolem ramen. Jelikož vypitých Heinekenů bylo na lodi přibližně tolik,kolik jsem byl hodin na cestách, divný už nebylo vůbec nic. Tito policisté jeli přede mnou s majákem a já je následoval bez lavírování. Po zhruba třech dnech jsem tedy dorazil do cílové destinace. To bylo slávy. Čekali na mě řemeslníci z Prahy a ujali se mě jako bratra. Pak jsem usnul na 24 hodin.

Probudil mě déšt,který mě pak doprovázel celý pobyt. Co taky čekat v únoru. Můj úkol byl se ctí dokončit zakázku. Asi tak týden jsem venku v dešti formátoval tu dlažbu, byla to docela příjemná činnost v příjemném prostředí. Pro chmury nebyl prostor, kolegové mě odnaučili pít přes den limo a ukázali druh stolního vína, na kterém se dalo jet i za pilou celý den, bez nutnosti pít cokoli jiného. Já byl tehdy ještě cyklista a tak jsem s sebou bral i kolo, protože panoramata jsou tu vyhlášená. Na něj ale nedošlo, v podstatě nedošlo ani na jekékoli prozkoumání okolí. V předposlední den jsem navštívil jen místní turistburo, za účelem koupit si lístek na trajekt zpět. Dal se odtud sehnat i spoj do Benátek a vyhnout se většině martyria ve skoro kradeném voze. Udivil mě přístup pokladní v buru. Když jsem se zeptal kolik ten lístek stojí, řekla mi asi 250euro a když jsem jí řekl, že je nemám, zeptala se kolik mám a za 150 eur mi ho prodala taky. Takže ještě baklavu a uzo a hurá domů.

Zpáteční cesta už proběhla bez řeckého družení a kasína, jen s jedním zásekem , který se projevil až po návratu. Při volání z lodi do Čech se mi ukazovala nějaká síť s názvem ocean, jenže později se ukázolo, že mě přesměrovávali přes Albánii. Účet mnou otřásl. I když popravdě třásl jsem se skoro už nepřetržitě, zprvu jsem se ani neodvažoval dát celou tu anabázi do finanční tabulky. S odstupem času, když jsem to udělal,byla zřejmá ta věc, že mé eso zčernalo opět v Petra

Obdaroval jsem všechny, co nechtěli věřit, že jsem někde byl, uzem a baklavou a pomalu zapomínal.