NEJMENŠÍ ORCHIDEJ SVĚTA

Asi je nasnadě vytvořit si asociaci názvu článku s cestováním a exotikou, která je v tomto období před mnohými čtenáři. Pak tedy i můj drobný vklad pod toto téma zřejmě spadá, stejně tak by ale mohl být paraelou pro pointy z pohádek, kde šlo o jitrnici, kterou svět neviděl, či král, který je nahý.

Na úvod příběhu předešlu, že moje, životní peripetie nejsou nepodobné televizní sérii Rozpaky Svatopluka Kuřátka, ne snad tím, že bych vařil v Panoramě, ale faktem, že mě často připadá, že se snad děje kolem mě nedějí nahodile, nýbrž je nějaké obecenstvo posunje tím prahistorickým vypínačem s blikající diodou velikosti blinkru ANO/NE..

V úvodní části příběhu mě zřejmě režie musela vygenerovat poukazy na exotickou dovolenou na ostrov Borneo. To rozhodně nemohlo být na popud vedení socialistického podniku. Dál se už ale diváci chopili rozhodovacích tlačítek.

Vzal jsem s sebou dva tehdejší kamarády, píšu tehdejší, protože naše cesty se později rozdělily.
Přípravy na cestu připomínaly expedici. Tři ovarovití, bílí až průhledně žilnatí středočeši se zásobili antimalariky na doporučení WHO, nechali naočkovat proti žloutence a dokoupili nezbytné šnorchlovací vybavení. Letěli jsme spojem do Amsterdamu a následně přesedli poprvé v životě do opravdu velkého letadla. Cestou už jsme najeli na protimalarický režim, pouze rozšířený o ochutnávku zajímavých lihovin podávaných na palubě. Malarika jsme si záměrně a za příplatek vybrali ta méně vyvolávající depresi. Ta zabrala už v průběhu cesty, ale společně s tequilou byla příplatková nadstavba léku ta tam. Byli jsme všichni podrážděni a všechno bylo podle nás špatně. Přestupová Brunej byla hnusná a Sultán chudák. Když nás následně ubytovali v překrásném resortu a rozmístili po pokojích propadli jsme společně v úplnou skepsi, co to bylo za nápad, trmácet se třicet hodin do takový prdele. Z této osobní zkušenosti se domnívám, že Trump kecá, že to bere na Covid, to by neukazoval stále palec nahoru. Bude spíš pít to savo a po tom se mu bělí okolí očí.

Mého spolunocležníka, který i bez antimalarik býval často náměsíčnej jsem první noc přistihl, jak mi chce ve spánku rozbít hlavu lampou z nočního stolku. Tam dali diváci poprvé NE a tak jsme se druhý den mohli společně rozhodnout o radikální změně k přístupu k prevenci. Zbytek antimalarik šlo do koše. Po půl dni v útrobách apartmánů, za těžkými závěsy a dojezdu léků se vše zalilo barvami a nezvyklým klimatem s neznámou vůní z éteru. To byl pocit. Ihned jsme se začali tetelit, rozhlížet po okolí, různě se družit a plánovat. Bystrý delegát využil naší manickou část aktuální bipolarity a ihned nám nabídl tři tématické zájezdy. První měl mapovat poslední přeživší orangutany, v druhém najít nejmenší orchidej světa a třetí opět z říše opic a to za Kahau Nosatým. Třetí zájezd jsme my dva spolunocležníci zavrhli kvúli úctě k našemu třetímu kumpánovi, měl výstižnou přezdívku frňák a taky ho všude strkal. Na orangutana se zase ale nepřihlásila ta půvabná dovolenkířka z Plzně a tak vyhrála jinak opomíjená orchidej. Diváci dali ANO na Orchidej, byla v tom žena a to je vždy zajímavé.

Ráno na nás čekalo před hotelem něco podobné autobusu, před tím něčím stál usměvavý domorodý průvodce, nejspíš potomek lovců lebek. Nebudil ale už tolik strach, protože z jeho čelistí trčel jen jeden zub připomínající ohořelý františek a tím by maso určitě nerozmělnil. I když šlo u nás jen o ovar a u kolegyně asi o silikon. Headhunter zároveň řídil ten povoz a i znalec prostředí byl znamenitý, měl za úkol nás nejdříve utrmácet a oslabit vjemy. To dělal zejména tím, že opisoval kruh kolem hotelu po dobu dvou hodin, tím ztvrzoval náročnost a tudíž i adekvátnost ceny zájezdu, kam až se za tím kvítkem musíme rozjet. (chcete diváci loďku?ANO) Pak nás tedy přeložil do loďky, stal se kapitánem a podobným způsobem vezl po řece, ne sice dokola, ale vymetal mangrovi. Cestou jsme minuli na druhé loďce výpravu marně pátrající po Kahauovi Nosatém, někteří na nás mávali a druzí ukazovali prstem na našeho kamaráda, v domění že mi Kahaua dokonce odchytili. Já jsem si v duchu myslel, že účastníci našeho putování měli v ceně jednoho oba okruhy. Lidojed v adidas kompletu ještě nějaký čas kroužil v mangrovém porostu, aby pak zastavil na břehu džungle a my měli před sebou už poslední část tohoto trojboje. Klestil cestu mačetou, jak v predátorovi a my jak četa za ním. Po nějakým čase z intonací některých pochopil, že už toho máme tak akorát. To už rozhodoval bez divácké ankety. Nastal čas najít ten malý kvítek. Úplně změnil výraz obličeje, jako by se měnil v šamana a předstíral trans. To my už nasranost nepředstírali. Prohledal narychlo trávu a prstem připomínající E.T.ho ukázal na svol trávy. Stál jsem nejblíž a čumím před ten jeho pahýl snad z třiceti centimetrů. Nic tam vevidím, říkám. Každej z čety udělal totéž, jako se Homolkovic rodina chodila koukat na dětské čepice do latríny. Nespokojené mumlání přerušil šaman vysvětlením, že ať se nedivíme, že je skutečně nejmenší na světě.

V čechách známe podobný příběh o jitrnici , kterou svět neviděl, ale to je příběh, který je možné sledovat každé vánoce z pohodlí domova a zdarma. Zpátky nebylo nutné cestu protahovat okruhy a tak jsme byli poměrně rychle doma v resortu.

Na vlastní pěst jsme se jednou po tomto zážitku vydali do přilehlé džungle a to už bylo jiný kafe, to se člověk začal i bát. Diváci Svatopluka Kuřátka jsou však z většiny konzervativní dovolenkáři a tak nás na zbytek dní usadili okolo resortových bazénů, bavící se naším poflakováním a konzumací, což nám bylo vlastní ze všeho nejvíc. Kahau se stal druhou atrakcí po volně pobíhajících leguánech v okolí hotelu, jen s rozdílem náramku na allinclusive služby.

Proto i tento cestopis není rozsáhlým dílem popisující opravdové krásy a barvy léta, které dozajista tento čím dál devastovanější ráj představoval.
Ale jen příběh tří jitrnic, které našpejlovali v Čechách a nechali vyudit v Indonésii.