Možná i divnější než divná

Přijde mi to už takové až vážně úsměvné, mám jen smůlu? Nebo dělám něco špatně já? Možná je mi souzeno být už jen sama. Já jsem ale šťastná. Šťastnější ve svém životě jsem nikdy nebyla. Tak jak se cítím teď. I přesto ale tam někde uvnitř hledám, žádná labuť totiž nechce být sama...
Tak můj pokus číslo 1496 ... ne samozřejmě přeháním, asi jen 127 ... na tom čísle ale vlastně stejně nezáleží. Já ráda poznávám a potkávám nové lidi. Každý nový člověk ve vás něco zanechá. A pak je tady ta zpětná vazba. Každý vám něco dá, tím, že řekne, co si o vás myslí, co byste měli a co byste neměli. Ať už je to pozitivní reakce nebo reakce negativní, dá vám to strašně moc. I pro další setkání. Z něčeho se poučíte.
Trval na tom jít na naše první setkání zrovna do restaurace, říkejme jí třeba AZ, kde jsem se necítila vůbec dobře. Většina mých setkání byla v mé režii, kam půjdeme, kde se setkáme, co budeme dělat. Poučena tedy z předchozích neúspěšných setkání, jsem svolila.
Byla to taková ta restaurace, kde je spousta příborů okolo každého talířku, spousta naškrobených ubrusů, prostírání a divných závěsů ...
Setkali jsme se před vchodem. Podali jsme si ruku, já jsem se usmála a nikam jsem se netlačila ... přiblížil se k mé tváři a dal mi na ni polibek, takový malinký, ale bylo to hezké. Řekl, moc rád tě poznávám, zase jsem se usmála, řekla jsem mu to stejné. Zpoza zad vytáhl puget růží a řekl, něco jsem ti koupil. Vykulila jsem oči, květiny převzala, poděkovala a řekla, jestli se nezbláznil, že by bývala stačila jedna růžička, ale že nemusel kupovat nic. Řekl, rádo se stalo, nerad troškařím, můžu si to dovolit ...
Při té jeho poslední větě už mi bylo tak trochu jasné, že si nebudeme rozumět. Nevěděla jsem co dělá za práci. V podstatě jsem toho o něm nevěděla moc. Spíš nic. Jen, že je rozvedený, že má tři děti. A že je sám pár posledních měsíců. Z předchozích neúspěšných akciček jsem se při setkání s ním poučila v tom, že není dobré si několik dní či dokonce týdnů psát, důvěrně, do hloubky, detailně, o všem možném dokonce i nemožném, a až pak se vidět. Psát si je úplně něco jiného. Člověk si dělá představy. Většinou jsou ovlivněné tím, jak si toho druhého přejeme vidět. Pár krásných a milých zpráv v podvečer, v posteli ... a blížící se zklamání je na spadnutí! Takže takhle ne, touhle cestou už ne. Psali jsme si 5 dní a pak si domluvili naši schůzku. Trošku byl zaskočen, že tak spěchám. Já už ale nechci ztrácet čas! Čas je to nejcennější, co člověk má.
Pomohl mi si sednout, přisunul židli, pak až se posadil on. To bylo milé, že byl takový galantní. On byl mým prvním starším, skoro až postarším mužem. Cítila jsem se s ním docela dobře, povídali jsme si o našich životech. Zdálo se, že to neměl jednouché, skoro tak jako já, z toho co říkal. Jen jsem mu nějak nevěřila všechno, nějak mi to nesedělo. Dívala jsem se mu do očí a vůbec mi to nebylo nepříjemné, nestyděla jsem se, necítila jsem žádné napětí. A to byl ten okamžik, kdy jsem věděla, že je to zas jen další "čárka" v mém pomyslném hledání toho správného a pravého partnera . To, co následovalo, mne v tom jen utvrzovalo. S každým dalším jeho projevem. Víno, jsme museli mít to nejdražší, jídlo samozřejmě se taky poznalo hlavně podle ceny, jestli je dobré, je potřeba si dopřávat kvalitu, když na to člověk má a že doufá, že to vidím stejně. Nenávidím takový přístup. Pak už jsem to tam s ním než jsme skončili jen doslova protrpěla. Když jsme dojedli, tak zaplatil účet a vyšli jsme ven.
Poděkovala jsem mu za večeři. A chtěla jsem se rozloučit. Jen mne nenapadla slušná výmluva. Nabídl procházku centrem. Tak jsme se vydali na noční procházku. Ptal se mne, co bych chtěla dělat příště. Že by chtěl, aby to bylo jen na mně. Tak jsem mu řekla, jak si představuji takovou svou vysněnou schůzku... díval se na mne s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima, a řekl, cože? Vždyť to by bylo divný! To já dělat nebudu!!!
Rozloučili jsme se a už jsme se ani jeden druhému neozvali. Nebylo tam nic. Než jen těch pár docela zajímavých písmenek, po dobu těch 5-ti dnů.
No jo, asi by to bylo divný. Já jsem totiž divná. Divná, proto, že se mi líbí ležet v trávě a dotýkat se jí, že se mi líbí dívat se třeba i každý den na západ slunce, třeba i každý den dívat se na hvězdy, jsem divná, když nepotřebuju drahé večeře a drahé výlety ...
Nevzdávám se. Další zkušenost. Další posun dál.