O IVETCE, KTERÁ SE PŘESTALA BÁT CHYB

Byla jednou jedna malá holčička jménem Ivetka. Ivetka byla šikovná, chytrá a moc chtěla, aby ji měl každý rád. A protože si myslela, že ji budou mít ostatní rádi jen tehdy, když bude nejlepší, snažila se ze všech sil. Ve škole psala úkoly dvakrát, aby byly hezčí, doma pomáhala mamince i tatínkovi, jak jen mohla, a když kreslila, vždycky chtěla mít obrázek nejhezčí ze všech.
Jednoho dne se v její škole konala velká soutěž v malování. Ivetka se na ni dlouho připravovala. Kreslila každý den, někdy i večer pod peřinou, kde si svítila baterkou. A tak si byla jistá, že její obrázek bude dokonalý.
Když soutěž začala, sedla si ke stolečku, vzala pastelky, začala kreslit … a v tu chvíli se to stalo. Jedna její pastelka se začala kutálet z lavice. A jak jí chtěla chytit, udělala velikou, křivou čáru přes půl papíru.
„Ach ne!“ vyjekla. „To je hrozné! Všechno jsem zkazila!“ Kolem ní to zaslechly ostatní děti. Některé přiběhly a jiné se začaly pošklebovat:
„Podívejte, Ivetka, co vždycky všechno umí nejlíp, to pokazila!“ „To asi dnes nejlepší nebude!“ Ivetce se nahrnuly do očí slzy. Cítila se tak malá, smutná a hrozně sama.
Po škole utíkala domů tak rychle, že sotva popadala dech. Zavřela se ve svém pokoji a šeptala:
„Proč nejsem dokonalá? Proč dělám chyby?“ Když už si myslela, že ji nikdo neslyší, ozval se tichý jemný hlas:
„Ivetko…“ Holčička se polekala a rozhlédla se po pokoji. V rohu se zablesklo bílé světlo a přímo před ní se objevil průsvitný, usměvavý skřítek.
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptala.
„Jsem skřítek, co ukazuje cestu. Jsem Pohůdka“ odpověděl vlídně. „Přicházím k dětem, které si myslí, že musí být dokonalé. A já jim říkám jednu důležitou věc :
„Chybami se člověk učí. Bez chyb se nenaučíš nic nového. Chyba není ostuda. Chyba je cesta.“
Ivetka se zmateně zamračila. „Ale všichni se mi smáli…“
„Smáli se, protože sami mají strach z chyb,“ usmál se skřítek. „Ale ty můžeš být statečnější. Víš, co je největší kouzlo? Když chybu proměníš v něco krásného.“ Skřítek mávl rukou a na stole před Ivetkou se objevil její zmačkaný obrázek.
„Podívej,“ řekl a dotkl se křivé čáry. Ta se rozzářila a během chvilky se proměnila v cestu vinoucí se krajinou.
„Vidíš? Každá chyba může být začátek něčeho nového.“ A s těmi slovy světlo i skřítek Pohůdka zmizel.
Ivetka ráno přišla do školy a s klidem řekla paní učitelce:
„Já jsem tu čáru nepokazila. Jen jsem ještě nevěděla, co z ní bude.“ Děti zůstaly překvapeně stát. Některé se zastyděly. A paní učitelka s úsměvem řekla:
„To je ta správná cesta, Ivetko.“
A tak Ivetka nakonec obrázek dokončila. Cesta, z té křivé čáry, vedla k nádhernému hradu v dálce. A její obrázek, i když nebyl úplně dokonalý, byl plný fantazie a odvahy. A co udělala Ivetka potom? Od té doby se už nikdy nebála, když udělala chybu. Protože věděla, že chyba může být začátkem něčeho krásného.
A právě proto byla nakonec nejlepší. Ne v tom, co dělá, ale v tom, jaká je.
Tak kluci a holky, nikdo na světě není dokonalý a ani nemusí být. Chyby nejsou nepřátelé, jsou to učitelé. Kdo se jich nebojí, ten roste, učí se a stává se lepším člověkem. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.