PŘECE SE NENECHÁM ZAHANBIT!

Z vašich příběhů - Přece se nenechám zahanbit!
Psal se Silvestr roku 2019. Můj život voněl svobodou a bezstarostností. Byla jsem čerstvě plnoletá, hrdá jako pávice a připravená dobýt svět. A taky připravená oslavit nadcházející rok s plnou parádou.
Oslava se konala v Ostravě. Tenhle geografický detail měl v mé východočeské hlavičce rozblikat všechny výstražné kontrolky. Nestalo se. Omluvou mi snad mohl být můj věk a nedostatek zkušeností.
Příchod nového roku jsme slavili s mým tehdejším přítelem, jeho sourozenci, jejich drahými polovičkami a hromadou místních domorodců v klubovně. Alkohol tekl proudem a menu bylo opravdu pestré: víno, Jack Daniel's, domácí medovina a různé druhy pálenek, které by bez problémů mohly pohánět traktory. Hrály se společenské hry a panovala ta správná bujará náladička.
A pak se náhle zjevila ONA. Zelená nemesis.
Hnusná, zářivě zelená ústní voda (mezi běžnými lidmi známá jako peprmintový likér nebo lidově zelená), po které člověk ještě týden krká mentolový opar.
Zatrnulo mi. Ale taky mi hlavou proběhlo:
„Hele, jsi velká holka, ne? Dospělá! Přece se nenecháš zahanbit. Ukaž té ostravské divé zvěři, co v tobě vězí!“
A tak se jelo dál. Zelená. Medovina. Víno. Zelená. Samohonka bez etikety. Whisky. Zelená. Ostraváci nalévali, jako by to neměl být poslední den v roce, ale poslední den v našem životě.
Další vzpomínky? Nic moc. Jen pár útržků z toho, jak zvracím. Strašně.
Vyzvracela jsem úplně všechno, co ve mně bylo. I orgány. Dokonce snad i orgány, o kterých jsem neměla tušení, že v lidském těle existují.
Žaludek se mi kroutil jako ždímaný hadr na podlahu.
Další z útržků vzpomínek byl ten, kdy jsem si uvědomila, že jsem asi prozvracela půlnoc.
„Vzhledem k tomu, jak vypadám a jak dlouho umírám u záchodové mísy, musí být už minimálně tři ráno,“ říkala jsem si.
Se třesoucími se prsty jsem vytáhla telefon a podívala se na displej.
22:00.
Neuvěřitelný. Půlnoc byla daleko přede mnou. Velmi nedosažitelně přede mnou.
Vzdala jsem to a dobrovolně upadla do kómatu. Kdo mě našel a odnesl do postele, kde jsem se ráno probrala, netuším.
Každopádně ráno už všichni s posměšnými úšklebky čekali, v jakém stavu se probudím. Nebudu předstírat, že jsem se nebála. Otevřela jsem opatrně jedno oko, aniž bych se pohnula. Dobrý. Tak druhý oko. Svět se se mnou netočil. Bylo to k neuvěření, ale mně bylo naprosto fantasticky!
Vyskočila jsem z postele jako srnka. Ostatní na mě zírali jako na zjevení. Zmuchlaní, s kruhy pod očima a se žaludkem na vodě.
Takže všechno vlastně nakonec dobře dopadlo. Sice jsem do nového roku nevstoupila úplně podle svých představ, ale zato jsem jako jediná přežila silvestrovské oslavy bez novoroční kocoviny.
A jestli jsem od té doby na Ostravu zanevřela? Kdepak. Na Ostravu nedám dopustit. Jen se od té doby tak trochu vyhýbám zelené. Na tu můj žaludek vydal embargo. Asi už úplně navždycky…Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne....