Okolo nás Karel Poláček

O stavu četnickém

Byli bychom do jisté míry překvapeni, kdybychom četli v nějaké
literatuře asi takovou partii:
„Slunko zapadlo. Na městečko snesl se boží mír. Ptáčkové umlkli
v korunách věkovitých lip, které roznášely medovou vůni svých
květů po ztichlém náměstí. Okna příbytků se osvětlovala, což značí,
že obyvatelé shromáždili se po pilné a krušné práci kolem stolu, aby
povečeřevše strávili několik milých hodin v kruhu rodinném ve
vážné i žertovné rozmluvě anebo ve čtení zábavných poučných
knih, aby na chvíli se rozjařili a zapomněli na trudy a klopoty života
vezdejšího.
Poslední paprsky sluneční ozlatily rudými červánky četnickou
stanici. Ze dveří této budovy, která na náměstí pevně od věků stála,
aby chránila majetek a bezpečnost pokojných občanů, vyšel statný
jinoch v četnické uniformě. Spanilým čtenářkám můžeme prozraditi,
že jméno jeho je Dušan Zábranský. Mladý četník postál na chvilku
na prahu, pohlížeje zasněným okem směrem k jednomu
osvětlenému domu, jehož starobylé podloubí zdobilo malebností
svou náměstí. Jeho široká prsa dmula se bouřlivými city a v jeho
srdci háral neuhasitelný oheň lásky nevinné k sličné dceři místního
měšťana a krupaře pana Nikodéma.
Na zámecké věži bilo osm hodin. Dušan, uslyšev jejich melodický
hlas, vykročil pružným krokem směrem k onomu domu; milostná
touha dodávala jeho krokům křepkosti. Pod podloubím bylo zříti
ladnou dívčí postavu. Milou její tvářinku polil nachový růměnec.
Ona spatřila v zahoustlém soumraku švarnou postavu svého
milého.
‚Betynko milá!‘ zvolal mladistvý četník vroucím hlasem, klada
svoji ruku kolem štíhlého pasu dívky milené.
‚Dušane můj!‘ vzdychla dívka, objímajíc švarného junáka. Mladí
lidé setrvali drahnou chvíli v objetí. Nikdo jich neviděl, jen měsíček
shlížel na ně čtveračivým okem, jistě se zalíbením.
Mladí lidé poznali se před rokem na plese řemeslnické besedy.
Uviděli se a ihned vzklíčila láska jednoho k druhému…“
A tak dále.
Řekli jsme, že bychom byli překvapeni, čtouce lyriku tohoto
druhu. Neboť, a to konstatujeme s politováním, nebývá četník
předmětem lyrického líčení, což tkví v nepravém názoru na tento
stav. V četníku nenalézá písemnictví zalíbení. Jistě nebývá nikdy
lyrickou pasáží. Nanejvýše momentem dramatickým. V pátém aktě
tragédie nebo na posledních stránkách naturalistického románu ze
života pytláků ozve se výkřik „Ježíš Maria!“ a zaleskne se četnický
bodák.
Člověčenstvo představuje si zpravidla četnickou duši naplněnou
pouze sveřepostí, služebním řádem a nedůvěrou k občanstvu, jež
podezírá z nezákonnosti. Člověk se domnívá, že nejvyšší rozkoší
četníkovou je chytati vandráky a lid potulný, že knír závodčího je
nabit erární energií jako liščí ocas elektřinou, a kterýžto knír, spatřiv
otrhance, se naježí jako srst selského psa, když uzří vcházeti do
statku exekutora.
Můžeme prohlásiti, že takový názor na četnický stav je
venkoncem křivý a jalový, a že pravý opak je pravda. Nikdo není
oblíbenější v kruhu občanstva než četník, a této obliby si jistě
zaslouží pro milou a bodrou povahu. Když strážmistr vstoupí po
službě do hospody, ozve se sympatický hlahol a mnoho sklenic,
naplněných řízným mokem, kyne vstříc milému hostu. Četník,
svléknuv ze sebe úřední řemení, které pověsí na věšák, stane se
okamžitě hovorným a rozmarným společníkem. Také bývá
vyhledáván co bystrý a obratný hráč krejcarového mariášku.
A co se týče lyriky. Lyrika a cituplnost je v duši četnické
domovem. Ani památník šestnáctileté chovanky Pöttingea
neobsahuje více citových hárání než srdce četnického závodčího.
Mnohdy se stává, že zápisník závodčího chová vedle služebních
poznámek také i náčrtek milostné básně, do které četník vložil city
svého jarého srdce. Ve služebním notesu četnického závodčího
nalezli jsme tuto báseň, která slouží za příklad poezie četnické:
Milá Růžo!
Růže raní, růže píchá,
všech květin je ale pýcha.
Ať nepíchá a neraní,
vyslyš moje toužení.
To je důkaz toho, že i v srdci četníkově sídlí nyvost, horoucí
citové a hárání bouřlivé, což by občanstvo rádo četníkovi odepřelo,
vidouc v něm ztělesněn služební řád. I v inzertní části časopisů
můžeme najíti stopy něžných citů četnických. „Která děvuška přála
by poznati int. četnického strážmistra, t. č. na Slovensku, pozdější
sňatek není vyloučen. Nab. p. zn. ‚Akord duší‘ do admin. t. l.,“
čítáme často v periodických časopisech.
A když pozná četník vytouženou děvušku, tu i na milostných
schůzkách nelení a dává se zkoušeti z paragrafů služebního řádu
pro četnictvo.
Pro tyto sympatické vlastnosti miluje četníka Bůh a dává mu
vyhráti hlavní výhru třídní loterie, což mu z plna srdce přejeme.__