Okolo nás Karel Poláček

K problému otázky

Rozhlédneme-li se kolem, tu zjistíme, že všude je hojnost všelijakých otázek; a zkušenost učí, že otázky byly, jsou a budou.
Můžeme totiž prohlásiti o otázkách totéž, co jsme tvrdili o poměrech: Jako poměry, tak i otázky jsou věčné; poměry sotva překonávají svým počtem řady otázek. Kdyby nám dal někdo na vybranou, co je nám milejší, zdali otázky, či poměry, tehdy bychom nechybili, rozhodnuvše se pro to, či pro ono. I poměry, i otázky jsou stejně žádoucí. A nepřevažuje svým významem ve veřejném životě otázka poměry nebo naopak. -
Otázky ve veřejném životě požívají takové vážnosti jako problémy v písemnictví. Spisovatel bez problému, toť jako majitel výčepu, jenž nemá na stěně zarámovaný průkaz, že nabyl koncese výčepnické; nebo holič, jenž nemá diplomu z krajinské výstavy. Od literáta se žádá, aby dovedl řešiti zajímavý problém; aby dovedl problém postaviti na hlavu, aby dovedl ukázati rub problému; aby se dovedl nevyhýbati věčným problémům, ale dovedl je ukázati v jiném osvětlení; spisovatel musí býti zadobře se syrovými problémy, zemitými problémy, prapudovými problémy; v problémech manželství a manželských trojúhelníků musí býti nadmíru zběhlý, a sám pak musí podléhati generačním problémům.
Avšak povězme si nejprve, co je to otázka. Definici otázky po zkušenostech, kterých jsme nabyli, položili bychom asi takto: Otázka je to, co volá, ba mnohdy křičí po okamžitém nebo naléhavém rozřešení a co nestrpí odkladu. Otázka je buď ožehavá, nebo palčivá, ale zpravidla ožehavá. Odkladu nestrpí žádná otázka.
Jsou dále otázky standardní a otázky běžné neboli denní. Před válkou těšily se obecné úctě a vážnosti tyto standardní otázky: Otázka menšinová, židovská, ženská a východní. Zatímco otázka menšinová a židovská jsou předmětem neztenčeného zájmu, ženská otázka pozbyla své apartnosti a za východní otázku nedá dnes ani vetešník zlámanou grešli. A jaká to byla výtečná otázka! Co všelijakých otázek v sobě obsahovala! Předně byla tu otázka nemocného muže v Evropě, dále otázka Dardanel, potom otázka jednotlivých vilajetů, zvláště albánského a makedonského; zájem veřejnosti obracela k sobě otázka křesťanů arménských; a celý svět sledoval pozorně otázku bagdádské dráhy, nehledě k otázkám podružným, jako otázce zrušení harémů, cařihradského patriarchátu a otázce nástupnictví po sultánu Abdul Hamidovi.
Zabývati se otázkami, toť podobá se velmi půvabné hře; ze sportů připomíná nejvíce tenis. Neboť: Otázka se nejprve nadhodí, pak se přetřásá; je přirozeno, že čím palčivější nebo ožehavější otázka, tím rychleji se přetřásá. Málokdo udrží palčivý předmět delší dobu v ruce. Tomuto řešení otázek podobala se známá předválečná instituce „za dva na dlaň“. Občan, jenž si koupil u báby za dva krejcary pokrm, který mu obchodnice vložila sběračkou do dlaně, musel ve dlaních tak dlouho horkou potravu přehazovati, až byla způsobilá k požívání. Podobně má se to s ožehavou či palčivou otázkou. Jenomže jsouc abstraktní pojem, není otázka jedlá, k požívání způsobilá, ba naopak, jak se traktuje, často nezáživná. Proto ani otázky, které volají po okamžitém naléhavém bezodkladném vyřešení, nebývají rozřešeny ani po sebehorečnějším přetřásání. Otázka je věčná; a má kromě toho tu vlastnost, že druží se jako houby v komplex jiných neméně důležitých otázek.
Jako lidstvo má svoje věčné otázky, tak mají státy svoje životní otázky, jež zpravidla záleží v tom, že ukládají o život jiným státům. A národové, stavy a třídy mají svoje existenční otázky. Kraje mají své otázky, jež týkají se zase otázek regulačních, melioračních; a obce mají své komunální otázky.
Končíme tak, jak jsme počali: Otázky byly, jsou i budou. Kdyby nebylo otázek, museli bychom si je vytvořiti.