Okolo nás Karel Poláček

Romantické prvky v politické terminologii

Zpozorovali jsme, že ze všech směrů, které se kdy v umění vyskytly, zanechal romantismus na životě nejhlubší stopy; a zdá se, že nejtrvalejší. Není to ovšem romantismus Byronův, kdy nosily se účesy à la Capulet, kdy módní barva tváře byla bledá, žily úzké nohavice a každý mladý člověk domníval se v srdci nositi tajemství, které hodlal vzíti s sebou do hrobu. Společenským předpisem byl splín a nepadnouti v souboji pokládalo se za jistou úhonu dobrých mravů. –
Romantismus, který došel obliby v širokých vrstvách, je romantismus Ivanhoe. Walter Scott způsobil, že v tisku dvacátého století bojuje se rytířskými zbraněmi. Tak jako ještě dnes těší se značné popularitě mezi lidem barvotisky, představující zříceniny hradů, vášnivé krasavice se dmoucím poprsím a s holubičkou na rameni, obrazy, které jsme si zvykli vídati v oficínách holičů i v krámech uzenářských, tak i, abychom tak řekli, romantická fazóna naplnila život do té míry, že musíme se u tohoto zjevu zastaviti v zamyšlení.
Tento romantismus tuším nabyl v masách své popularity pro svoji psychologickou jednoduchost. Romantismus je založen na principu filozofického dualismu: Na jedné straně je Dobro, na druhé straně Zlo. Ormuzd, bůh světla, bojuje s Ahrimanem, tmou. Romantismus nezná odstínů, polotónů, které ve výtvarném umění vynalezl impresionismus. Nezná pohybu světla a hry stínu. Neboť romantické světlo je světlo trvalé, nepohyblivé, zářivé, bez poskvrny, zato tma je absolutně tmoucí, černá a neproniknutelná. Psychologický realismus hmoždil se s detaily. Snažil se konstatovati, vysvětlovati, tříditi. Neznal jedné ctnosti; absolutní nepravosti u něho není. Každý zjev vykládal pro sebe. Avšak romantismus zná jenom rytíře bez bázně a hany, kteří milují ctnostně, věrně a vytrvale, panny duší liliových, s rozpuštěnými zlatými vlasy, a naproti tomu: Duše absolutně černé, intrikány, do jichž bledé tváře vyryly nejstrašlivější neřesti tajemné runy, nešlechetníky, jichž povinností pronásledovat ctnost za každé okolnosti a při pronásledování ctností se ďábelsky chechtati; intrikány, kteří znají podzemní chodby a neviditelné dveře s tajemným zámkem, a intrikánky černých vlasů, které, aby zmocnily se dědictví zlatovlasých a šlechetných panen, lijí jedy do křišťálových číší.
Manýra politického boje přizpůsobila se této lidové zálibě, a to zejména v politické terminologii. Jsme svědky toho, čtouce stranický tisk, že ten či onen předák podnikl řečnický turnaj. Víme, že předáci a pohlaváři mají své panoše, kteří lámou za ně kopí. Máme čistý štít, který nepodaří se našim odpůrcům pokáleti. Některý politik oděje se v háv nevinnosti, jiný zase v brnění, od něhož odrážejí se šípy, napojené jedem pomluv. Otravují se studně. Na hrady vrhají se smolné věnce. Občas padne některá bašta nepřátel za našeho upřímného jásotu. Také pavézy a toulce se vyskytují. V táboře nepřátel je zděšení a zmatek. Najatí žoldnéři konají námezdnické služby. Kují se pikle a intriky. Podnikají se křižácké výpravy. Lid se vyzývá, aby semknul se v pevnou hradbu, od níž budou se odrážeti nepříčetné útoky nepřátel. A masky padají. Bojujeme s otevřeným hledím.
Avšak nejúčinnější zbraň, kterou přejal politický boj z arzenálu romantické terminologie, je zrada. V politickém životě hraje zrada vynikající roli. Slovo zrada je plné ponurého zvuku. Již půlnoc rozložila se po táboře českém a Přemysl Otakar Jana Erazima Vocela čte list Rudolfa, římského císaře. Lid, díky svému romantickému založení, věří zradě jako Písmu. Ve světové válce věřil, že v ruském vojště byla zrada; i naši byli zrazeni. Všecko bylo zaprodáno. Lid je ochoten všecky zjevy, které jsou mu proti mysli, vykládati zradou.
V hnutí sociálnědemokratickém nastala doba, kdy pod vlivem ruské bolševické revoluce musela se strana rozděliti na dvě části. Šlo o boj dvou metod, kterými měl býti proveden Marxův program. Jedni, opírajíce se o Bebelův výklad Marxe, tvrdí, že přeměnu společenského řádu ve smyslu socialistickém lze provésti pouze po etapách, evolucí. Komunisté hlásají násilný převrat. K tomuto rozpoltění tábora sociálnědemokratického byly závažné důvody politické a sociologické. Ty však nelze lidu vykládati. Dlužno sáhnouti k romantickému, lidovému výkladu: Sociální demokracie za podpory buržoazie vráží zrádně dýku do zad odborovému hnutí. Avšak komunisté jsou Moskvou placení zrádci proletariátu.
Není náhodou, že předválečný realismus nedobyl si nikdy obliby v masách a žil pouze jako kritická sekta nevalného hloučku inteligence. Neboť potíral důsledně romantismus a neulehčoval si svůj úkol, hromadě na svojí straně dobro a vytýkaje odpůrcům absolutní zlo. Také realistické písemnictví nedošlo přízně davu. Vzalo si za úkol obírati se skutečným životem. Avšak skutečný lid je příliš ponořen v romantickou náladu; a zrada, intriky, kopí, štít a smolné věnce jsou mu bližší než zbraně současného života. Proto účinná demagogie musí bojovati na základě středověkého válečného umění.