Okolo nás Karel Poláček

O detektivce

Detektivka přišla do módy. Tuto módu způsobil zřejmě Chesterton. Několik intelektuálů přiznalo se veřejně k zálibě v četbě detektivních románů. Je nyní obava, že pod prapor detektivek přihlásí se snobismus; už nyní je jaksi pro vzdělaného člověka hanba nečísti detektivek.
Detektivky mají podobný osud jako biograf. Byly doby, kdy pro kulturního člověka byl biograf zakázaný lokál. Intelektuálové holdovali biografické neřesti tajně v předměstských kinematografech. Byvše přistiženi při činu, tvářili se rozpačitě, jak by si asi počínal vážný kmet, kdybychom jej přistihli, an hraje někde u zdi čáru nebo fotbal s hadrovým míčem. Profesor dopadený svými žáky v noční vinárně nemohl být více zmaten. Časy se radikálně změnily. Dnes je film oficielní umění; a divadelní režisér, jenž nechce být pokládán za zpátečníka, musí ve své režii uplatniti hříčky, jež poněkud připomínají filmové triky.
Četba detektivek, pronásledovaná osvětovými svazy, veřejným míněním a pedagogy, uchylovala se v dřívějších dobách do tajných útulků, kdež bujela jako bohoslužby křesťanů v katakombách za doby Diokleciánovy. Studenti hltali detektivky pod lavicí při hodině matematiky a náboženství. Státní úředníci oddávali se detektivnímu čtení na letních bytech v klínu vznešené přírody. Jedině na periferii neviděla se mravní úhona v této zálibě. Vidíme předměstské mladíky se svazky umouněných detektivek po kapsách, kteří jedva vstoupí do elektriky, ponoří se do čtení; vidíme je na kopci pod Santoškou, kterak v hloučku obklopují předčítajícího; na ulici vrazí do nás čtenář, jehož nos sleduje podivuhodné osudy Nick Carterovy, jak jsou popsány v sešitu s barevnou obálkou. Na předměstí vyměňují se cliftonky za retka. Studenti prodávali je za cizozemské známky.
Ze stanoviska slovesného vzato, můžeme detektivky pokládati za druh prózy, v níž převažuje děj; detektivka nesnese oblíbených lyrických a psychologických lícní. Poněvadž dále je základem každé detektivky záhada a protože fabule může se pohybovati pouze v oblasti kriminální, je zřejmo, že z technického hlediska je detektivka velmi těžký druh písemnictví. Můžeme, jako konečně ve všech oborech literatury, rozeznávati detektivku uměleckou a konvenční. Podle toho jsou také detektivové dvojího druhu. V rozsáhlé literatuře cliftonek, bufalobilek a nickcarterek vystupuje detektiv hladce oholených tváří, s vystouplými lícními kostmi a zapadlýma očima. Do energicky staženého koutku úst patří anglická lulka. Detektiv horečně přemýšlí, zabořen do klubovky, a pokuřuje vonné havana. Jeho zevnějšek tak odhaluje jeho povolání, že podivujeme se naivnosti zločinců, kteří se stávají kořistí tohoto detektiva. Neboť co říci o zločincích, kteří neprchají při pohledu na muže oděného ve sportovní dres, s holí, placatou čepicí a bezvadnými knickerbockers? Což je snad ještě zapotřebí, aby z levého oka detektivova zářily tři paprsky, jaké vídáváme na obálkách detektivních novel? Také obsah těchto detektivních povídek nemůže nás přinutiti, abychom s autorem věřili v geniálnost muže s placatou čepicí. My konstatujeme pouze, že tento pán má obzvláštní štěstí ve svém podnikání, že osud položí mu v cestu vždy takové stopy, jichž nedbati může jen slepý. Zřídka se stává, že pán s čepicí, vyšetřuje vraždu, nenajde knoflíku, popsaných manžet nebo ženského vlasu. Není takového pána s čepicí, který by nedovedl zachytiti dopis, psaný tajným písmem, k němuž klíč dodá vždy ochotně náhoda. Pán v placaté čepici padá uprostřed příběhu do rukou zločinců, aby byl vysvobozen, když se událost chýlí ke konci. Načež se konstatuje, že vrahové dostali se na elektrické křeslo, a chytrost detektivova byla vychvalována ve všech čelných amerických novinách.
Ve špatných detektivkách musí se vyskytovati podzemní chodba, tajné dveře, skryté za obrazem nějakého předka, jehož tajné pero může objeviti pouze geniální muž s placatou čepicí. Ve špatné detektivce vystupuje vždy deus ex machina v podobě případu hypnózy a podivuhodných náhod. Ve špatné detektivce je dále hned zpočátku označen člověk za vraha jen proto, že má nesympatický obličej nebo přinejmenším velikou bradavici na nose. Také je špatným zvykem zločinců, že se detektivovi ušklíbají ohyzdně do obličeje, čímž pána s placatou čepicí přivádějí na stopu.
Kdežto spisovatelé špatných detektivek se snaží vylíčiti svého reka jako vzor chladné mlčenlivosti, opičí obratnosti a ocelových svalů, počínají si opravdoví spisovatelé, kteří vzali si detektivní příběh za pouhou záminku, aby rozvinuli svoje ideje, tím způsobem, že představují svého detektiva jako nenápadného člověka a odívají jej znaky, které charakterizují obyčejné úředníky. Činí tak u vědomí toho, že byl-li někdo předurčen k tomu, aby se stal detektivem, tehdy sama příroda musí se oň postarati, jako pečuje o mimikry pronásledovaných zvířat, aby se zevnějškem nelišil od svého okolí. Zkušenost mluví pro toto stanovisko. Detektivové, jak je známe z civilního života, oplývají skromnými půvaby. Pouze na detektivech podružného rázu můžeme poznati jejich povolání. Mívají totiž příliš lesklý černý knír, jejich hlava bývá zpravidla pokryta černým tvrdým kloboukem; mají sklon k otylosti; a kulaté bříško podepírají krátké paťaté nohy. V létě nosívají modré listrové sáčko a pikovou vestu, což dodává jim poněkud vzhledu inspektorů pojišťoven.
Je dále zajímavo, že slavní spisovatelé detektivek stvořili detektiva hlučného, křečovitě hovorného, nervózně veselého; jeho zevnějšek ozdobili tučným zátylkem a velikou pleší, což na nezkušeného čtenáře působí dojmem jisté bonhomie. Otcem tohoto druhu detektivů je vyšetřující soudce Porfyrij Petrovič z Dostojevského Zločinu a trestu, který svojí démonickou veselostí, hlučnou hovorností dožene rafinovaně vraha k přiznání. Typ otylého, plešatého detektiva s knírem převládá i u francouzských autorů detektivek. Naproti tomu fyzickým vzorem amerických, anglických a německých detektivek je zamlklý a kostnatý Sherlock Holmes.
Podle teorie Edgara Allana Poea nesmí být detektiv pouze chytrý, ale i duchaplný. Pouze chytrá policie pařížská v jedné novele tohoto autora rozdělila podlahy a dvůr na čtvereční sáhy, které podle určitého plánu prohledala velmi důkladně, aby nalezla inkriminovaný dopis. Je jisto, že by seberafinovanější skrýš nemohla ujíti jejich bdělému zraku. Tato pouze chytrá policie nenalezne onoho dopisu. Chytrý a duchaplný detektiv zjistí, že onen dopis leží, jakoby pohozen, ve schránce mezi odloženými a nepotřebnými dopisy. Je uložen v obálce, ve které zasílají se bezvýznamná, konvenční oznámení. Autor počíná si tou metodou jako onen chlapec, jenž se svým přítelem hraje „sudá – lichá“ o fazole. Chlapec drží v ruce sudý počet fazolí a dává hádati. Přítel hádá „lichá“. Nyní chlapec uvažuje: Je-li můj soupeř hloupý, bude nyní hádati „sudá“, protože ve své naivnosti bude se domnívati, že budu opět hráti na sudou, když jsem na ni vyhrál. Je-li chytřejší, bude hádati „lichá“, protože bude předpokládati, že já jsem hloupý a budu sázeti na sudou, když předtím na sudou prohrál. Je-li velmi chytrý, uváží všecky tyto okolnosti a bude hádati „lichá“ atd.
Solidní a důkladný autor detektivky nesmí dáti uhodnouti zločince hned z počátku. Zejména se varuje toho, aby svého zločince nevyznačil příliš nápadně odpornými vlastnostmi. Naproti tomu je požadavek, aby detektivkář rozestřel podezření na všecky jednající osoby stejným dílem. Naprosto je nepřípustno, aby se autor ke konci své povídky vytasil s novou okolností nebo s novou osobou, kterou označí za zločince.
Uvedl jsem na počátku této úvahy, že detektivka jakožto literární útvar přichází nyní do módy. Můžeme očekávati v nejbližší době hojnost detektivů od renomovaných autorů. Myslím, že pro českou literaturu bude snažení o detektivní román jen s prospěchem. Čeští autoři budou tak přinuceni vymýšleti si fabuli. Doposud hrál děj v převážné většině české literární produkce roli ubohého pastorka, jsa tísněn přívalem lyrických pasáží a verbalistních hříček. Ztrácel se jako tenký pramének uprostřed bujné vegetace literárních močálů a bažin. Možná že se detektivka stane povinnou školní četbou. Všecko lze očekávati v těchto podivných neurovnaných dobách.